9 C 161/2021-41 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 22. 1. 2021 domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 16 750 Kč spolu s v žalobě specifikovaným příslušenstvím (12 000 Kč na jistině, 2 250 Kč na smluvní pokutě a 2 500 Kč na poplatcích v souvislosti s prodlením žalovaného). Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 7 500 Kč na účet číslo [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku 7 500 Kč spolu s poplatkem ve výši 4 500 Kč věřiteli vrátit do 29. 5. 2019, tuto svou povinnost však nesplnil, když zaplatil pouze částku 4 000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku. 2. Podáním ze dne 27. 8. 2021 (č. l. 11-12) ve spojení s podáním ze dne 30. 9. 2021 (č. l. 30) upřesněným podáním ze dne 14. 10. 2021 (č. l. 36) vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 2 500 Kč (z toho 2 250 Kč na smluvní pokutě a 250 Kč na poplatcích v souvislosti s prodlením žalovaného). Pokud jde o částečné zpětvzetí žaloby, postupoval soud dle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. a v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil. 3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. Předvolání k jednání bylo žalovanému doručováno vždy na adresu dle § 46b písm. a) o. s. ř., jednáno bylo v nepřítomnosti žalovaného při zachování lhůty dle § 115 odst. 2 o. s. ř. Jednáno a rozhodnuto bylo zároveň v nepřítomnosti žalobkyně a její právní zástupkyně, když tato se z jednání soudu omluvila. 4. Po provedeném dokazování zjistil soud tento skutkový stav. 5. Mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem byla dne 27. 2. 2019 uzavřena prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, žalovaný se zavázal tuto částku obsahující poplatek ve výši 4 500 Kč věřiteli vrátit prostřednictvím třech měsíčních splátek po 4 000 Kč, přičemž první splátka byla splatná 30. den ode dne poskytnutí zápůjčky. Žalovaný vyjádřil souhlas s obsahem smlouvy připojením unikátního PIN kódu (č. l. 23-26 e-spisu), který byl žalovanému dne 27. 2. 2019 zaslán na telefonní číslo [tel. číslo] (č. l. 17). Na základě smlouvy byla žalovanému věřitelem vyplacena na účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalovaného částka 7 500 Kč (potvrzení o platbě č. l. 9); z téhož účtu žalovaný dne 24. 2. 2019 odeslal na účet žalobkyně částku 1 Kč označenou jako ověřovací platba (č. l. 13). 6. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 8. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla ve smyslu § 2390 o. z. uzavřena smlouva o zápůjčce. Nejprve se bylo třeba zabývat posouzením platnosti této smlouvy, a to zejména při zohlednění způsobu, jakým byla před uzavřením smlouvy posouzena úvěruschopnost žalovaného. Touto otázkou se soud zároveň zabýval z úřední povinnosti bez ohledu na to, že žalovaný v řízení námitku neplatnosti smlouvy nevznášel. Rozsudkem Soudního dvora EU – druhého senátu ze dne 5. 3. 2020, C -679/18, bylo rozhodnuto, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, to je neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V souladu se závěry tohoto rozsudku je třeba vykládat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to v tom smyslu, že důsledkem porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. 11. Tvrzením žalobkyně bylo, že zjišťovala pravidelný příjem žalovaného z výpisu z bankovního účtu, při posouzení výdajů žalovaného a jeho poměrů pak vycházela z informací získaných od žalovaného. Soudu byla v této souvislosti předložena pouze listina prokazující nahlédnutí do centrální evidence exekucí, žádné další důkazy k prokázání žalovanou tvrzeného postupu při posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet předloženy nebyly. Za této situace pak nezbylo než uzavřít, že žalobkyně v řízení neprokázala splnění své povinnosti dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v důsledku tohoto závěru musela být smlouva posouzena jako neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě je dána povinnost žalovaného vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, při zohlednění částky 4 000 Kč ze strany žalovaného již zaplacené proto zbývá k úhradě částka 3 500 Kč (pokud byla smlouva posouzena ze shora uvedených důvodů jako neplatná, je nerozhodné, jakým způsobem žalobkyně při započtení platby žalovaného postupovala). Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky o 8 500 Kč vyšší, byla v tomto rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Zamítnuta byla žaloba rovněž co do částky 2 250 Kč představující poplatky vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného, když s ohledem na neplatnost mezi účastníky uzavřené smlouvy není dán právní podklad pro daný nárok. 12. Žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení z přiznané částky 3 500 Kč dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. V důsledku posouzení mezi účastníky uzavřené smlouvy jako neplatné představuje přiznaná částka bezdůvodné obohacení, přičemž splatnost se tak odvíjí dle § 1958 o. z. od výzvy věřitele k plnění. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vrácení uvedené částky dřív, než se tak stalo prostřednictví soudem doručené žaloby dnem 1. 7. 2021. Do prodlení se tak žalovaný dostal dnem následujícím a úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán od 2. 7. 2021 do zaplacení. Pokud se žalobkyně domáhala úroku z prodlení v rozsahu vyšším, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 13. Žalovaný byl v řízení úspěšnějším účastníkem a měla by mu tak náležet částečná náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovanému v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení se mu nepřiznává.