17 C 292/2023-38 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobce se proti žalovanému domáhal žalobou doručenou soudu dne 16. 5. 2023 zaplacení celkem částky 225 571,13 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že žalovaný uzavřel dne 20. 7. 2011 s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) smlouvu o úvěru [číslo]. Podle ní poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 249 999 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 13,3 % p.a., vše v 84 měsíčních splátkách po 4 610 Kč splatných vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, a proto právní předchůdce žalobce úvěr v celkové výši 248 106,14 Kč ke dni 16. 5. 2013 zesplatnil. K výzvě soudu žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr dle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., avšak žádné listiny dokládající toto tvrzení soudu nepředložil. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 13. 11. 2023, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 3. 11. 2023). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 2. 2013 uzavřenou mezi [právnická osoba], a [právnická osoba] [anonymizováno] a Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 24. 8. 2018 mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobcem, spolu se seznamy postupovaných pohledávek. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem [právnická osoba], ze dne 13. 11. 2013 a dopisem [právnická osoba] [anonymizováno] ze dne 13. 9. 2018. 4. Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžité prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 502 odst. l obch. zák. je dlužník od doby poskytnutí peněžních prostředků povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. 6. Podle § 9 odst. 1. z. č. 145/2010 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle odst. 3 tohoto ustanovení spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 7. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 20. 7. 2011, standardními informaci o spotřebitelském úvěru a potvrzením o realizované úhradě bylo prokázáno, že mezi žalovaným a [právnická osoba], byla dne 20. 7. 2011 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému dne 20. 7. 2011 vyplacena částka 249 999 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem ve výši 13,3 % p.a. v 84 měsíčních splátkách po 4 610 Kč (první splátka byla splatná dne 15. 8. 2011). Dle výpisů z úvěrového účtu žalovaný dluh řádně nesplácel a na jistině tak zůstal dlužen částku 225 571,13 Kč. 8. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobce ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložil žádné konkrétní listiny, ze kterých by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy o úvěru jeho právní předchůdce řádně zjišťoval a ověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Dle názoru soudu tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce, resp. jeho právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených [anonymizováno] (žalobkyně nepředložila žádné listiny osvědčující skutečné výdaje žalovaného). Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobci vrátit to, co od něho obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. dlužnou jistinu ve výši 225 571,13 Kč s úrokem z prodlení, jehož výše je v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Náklady žalobce byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 9 024 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 9 220 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300 Kč paušál (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 5 029,50 Kč Celkem tak byly náklady žalobce představovány částkou 38 003,50 Kč.