14 C 163/2020-51 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným zdejšímu soudu dne 8. 4. 2020, domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 13. 11. 2014 do zaplacení). Návrh byl odůvodněn tak, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] [příjmení] p. l. c., MT [číslo], se sídlem [adresa], 14 [příjmení] [příjmení], Sliema SLM [číslo], Malta (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne [datum] Smlouvu o zápůjčce (dále též„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření Smlouvy. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 12. 11. 2014, tento svůj závazek však nesplnil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku ze Smlouvy za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 1. 2018. Od postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani v reakci na předžalobní upomínku datovanou 13. 2. 2020. 2. Žalovaný se k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který mu byl doručen spolu s výzvou k vyjádření postupem dle ust. § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřil. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, z nichž dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). 3. Dne [datum] uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce (dále též Smlouva), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 3 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši 630 Kč do 12. 11. 2014. Žalovaný svůj závazek ani zčásti neuhradil (v průběhu řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno nic jiného). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 18. 1. 2018. Po postoupení pohledávky však žalovaný svůj dluh ani zčásti neuhradil, a to ani na předžalobní výzvu z 13. 2. 2020 a zaslanou žalovanému doporučeně dne 3. 3. 2020 Ani na výzvu soudu žalobce netvrdil, jakým způsobem právní předchůdce žalobce před uzavřením Smlouvy zkoumal schopnost žalovaného poskytnuté peněžní plnění v tak krátké době vrátit. Žalobce, ani jeho zástupce se k jednání nedostavili a tím se zbavili práva být poučení ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. o povinnosti tyto skutečnosti tvrdit a prokázat. 4. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle ust. § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), kterou se žalovaný zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s výše uvedeným poplatkem v celkové výši 3 630 Kč. S ohledem na postavení žalovaného, jako slabší smluvní strany a obsah uzavírané Smlouvy je nutno její obsah a chování účastníků Smlouvy posoudit (kromě o. z.) též podle ustanovení zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. včetně novely zák. č. 43/2013 Sb. a zkoumat, zda úvěrující postupoval před a při jejím uzavření v souladu s touto právní úpravou. V této souvislosti byl žalobce s předvoláním k jednání vyzván, aby doplnil žalobní tvrzení o to, jakým způsobem právní předchůdce žalobce splnil povinnost prověřit schopnost žalovaného splatit plánovaný úvěr (zápůjčku), soud přitom poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Povinností úvěrujícího bylo podle platné právní úpravy před uzavřením Smlouvy mimo jiné řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného (schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr). Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce vycházel pouze z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí zápůjčky a to je podle názoru soudu s přihlédnutím ke kogentní úpravě ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření Smlouvy, nedostatečné. Za řádné posouzení úvěruschopnosti nelze považovat pouhé„ spolehnutí se“ na žalovaným tvrzené skutečnosti, nýbrž je třeba na základě těchto skutečností a se souhlasem žalovaného získat další podklady pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti. Soud proto vycházel pouze z žalobních tvrzení a skutkových zjištění učiněných z listin předložených se žalobou. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobce – úvěrující, si žádné podklady nevyžádal, a proto nebylo možné, aby řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele pouze na základě jeho prohlášení. Z těchto důvodů nemůže úvěrující dostát svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření Smlouvy. Úvěrující si tak nemohl být jist, že úvěr bude spotřebitelem řádně splácen. Za takové situace by pak obezřetný úvěrující spotřebiteli předmětný úvěr nemohl poskytnout. Porušil-li úvěrující svoji povinnost a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytl, je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené Smlouvy, k ní soud přihlédne i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33Cdo 2178/2018, 33Cdo 201/2018, rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18 apod.). Je nutno podotknout, že nebylo prokázáno, že by si právní předchůdce žalobce údaje uvedené v žádosti žalovaného o zápůjčku nějakým relevantním způsobem ověřil. Nelze přehlédnout, že úvěrující před uzavřením Smlouvy nenahlédl ani do exekučního rejstříku, aby zjistil, zda jsou vůči žalovanému vymáhány nějaké dluhy. Z těchto všech důvodů lze uzavřít, že při uzavření spotřebitelského úvěru (zápůjčky) se žalovaným nebyla právním předchůdcem žalobce – úvěrujícím dostatečně řádně a s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr a Smlouva je z tohoto důvodu neplatná podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné Smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný z převzaté peněžní částky nevrátil právnímu předchůdci žalobce, ani žalobci ničeho, a proto je povinen žalobci vrátit v hotovosti převzatou částku 3.000 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Od následujícího data, kdy byla žalovanému výzva (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu) doručena, je s vrácením tohoto bezdůvodného obohacení v prodlení, a proto soud zavázal žalovaného zaplatit uvedenou částku i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše byla stanovena v souladu s ust. § 1970 a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (odst. I. výroku). S ohledem na soudem zastávaný právní názor byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta (odst. II. výroku). Pro úplnost odůvodnění soud považuje za vhodné uvést, že aktivní procesní legitimace žalobkyně byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne 21. 12. 2017 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2018, neboť podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení vyrozuměn (§ 1882 občanského zákoníku), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný by byl povinen plnit žalobkyni. 5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení téměř zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 089 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) ve výši 600 Kč (tedy částka 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, stanovená z tarifní hodnoty 3 000 Kč), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (tedy částka 100 Kč za každý ze tří výše uvedených úkonů právní služby) a daň z přidané hodnoty ve výši 189 Kč (tedy ve výši 21 % z částky 900 Kč). K aplikaci ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. soud dodává, že u tohoto soudu již bylo žalobkyní podáno větší množství skutkově a právně obdobných žalob, přičemž se jedná o prakticky totožná podání, pouze s rozdílnými údaji o uzavřených smlouvách, částkách a lhůtách, a lze je tak považovat za ustálený vzor (odst. III. výroku). 6. Lhůta ke splnění platebních povinností žalovaného byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci rozsudku, když pro stanovení jiné, než zákonné lhůty, nebyly shledány podmínky, náklady řízení žalovaný zaplatí k rukám zástupce žalobce podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.