14 C 210/2021-77 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu v Prostějově dne 27. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení předmětné částky s příslušenstvím a nákladů tohoto řízení z titulu dluhu z neuhrazeného spotřebitelského úvěru. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaný se k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, který mu byl doručen spolu s výzvou k vyjádření postupem dle ust. § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nevyjádřil (zásilka byla uložena k vyzvednutí a doručena fikcí ke dni 20. 9. 2021). Předvolání k ústnímu jednání, které mu bylo doručováno obdobným způsobem, si žalovaný nepřevzal a soud je v souladu s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř. považuje za doručené dne 7. 12. 2021. Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaný byl řádně předvolán k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu nedostavil. Žalobkyně a její zástupkyně se ústního jednání rovněž nezúčastnili, písemně se z něj omluvili a souhlasili, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez jejich přítomnosti. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. rozhodl bez přítomnosti účastníků, přičemž s ohledem na výše uvedené provedl dokazování především listinami předloženými žalobkyní, z nichž dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalované ze strany věřitele vyplněním karty zákazníka a předložením dokladů o dávkách státní sociální podpory. Žalovaná věřiteli uhradila celkem částku ve výši 8.200 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Závazek žalobkyně a žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku v celkové výši 10.000 Kč. Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele, postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. Věřitel poskytl žalované finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalované splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdce splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl takový závěr učinit. Žalobkyně totiž v řízení soudu nepředložila dostatečné důkazy, kterými by řádné ověření úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru žalované prokázala. Soudu byla předložena pouze listina„ Karta zákazníka“ a doklady prokazující, že žalované byly poskytovány dávky státní sociální podpory. Údaje v těchto listinách uvedené však nejsou dostatečnými podklady pro závěr o majetkových poměrech žalované (dávky státní sociální podpory naopak svědčí spíše o špatné finanční situaci žalované). Další listiny (např. pracovní smlouva, smlouva o nájmu, SIPO atp.), nebyly žalobkyní doloženy. Lze tedy shrnout, že právní předchůdce žalobkyně, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžité prostředky ve výši 10.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud byl připraven na ústním jednání poskytnout žalobkyni poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu k nedostatkům žaloby co do tvrzení a označení důkazů stran posouzení úvěruschopnosti žalované, nicméně poučení nemohlo být realizováno s ohledem na nepřítomnost žalobkyně na proběhnuvším ústním jednání. S ohledem na skutečnost, že žalované byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 10.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovanou nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Podle žalobních tvrzení žalovaná zaplatila žalobkyni na úvěru celkem částku ve výši 8.200 Kč. Soud tak na podkladě zásad o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) zavázal žalovanou k zaplacení částky 1.800 Kč, coby plnění, které žalovaná od předchůdce žalobkyně převzala, ale dosud nevrátila. Jelikož žalovaná prodlévá se splněním peněžitého dluhu, vznikla jí povinnost zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši ode dne prodlení, kterým je, s ohledem na skutečnost, že věc byla soudem posouzena jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, ode dne 21. 9. 2021, tedy dne následujícího po doručení žaloby žalované (§§ 1968, 1970 o. z., ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb.) – odst. I. výroku. Ve zbývajícím rozsahu, s ohledem na zastávaný právní názor v této věci, byla žaloba zamítnuta (odst. II. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalované, která byla ve věci převážně úspěšná, by náležela proti žalobkyni plná náhrada nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady v řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno v odst. III. výroku. Uložené platební povinnosti je žalovaná povinna zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).