4 C 339/2023-61 — Okresní soud v Prostějově

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím. Jedná se o dlužnou částku ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou dne [datum], na základě které byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 7 000 Kč, přičemž tuto se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem 5 600 Kč (z toho úrok 1 400 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 800 Kč), v 60 týdenních splátkách ve výši 210 Kč (poslední splátka při včasném a řádném splácení splatná dne [datum]). Žalovaná ničeho neuhradila. Dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila toliko o tvrzení, že úvěru bylo vycházeno ze zákaznické karty, jak byla vyplněna a podepsána dne [datum], kde žalovaná uvedla informace o svých rodinných, majetkových, pracovních, případně jiných poměrech, uvedla měsíční příjmy a výdaje. Žalovaná uvedla, že má stálý příjem ze státní podpory 8 100 Kč (toto bylo doloženo). Žalovaná měla měsíční výdaje 5 500 Kč, bylo vycházeno ze sdělení žalované. Lustrací bylo zjištěno, že neprochází insolvenčním rejstříkem. S ohledem na uvedené a na výši týdenních splátek dospěl právní předchůdce žalobkyně k tomu, že se jedná o solventní osobu. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Na základě listinných důkazů činí soud tento závěr o skutkovém stavu. Z listiny na č. l. 12 až 13 spisu soud zjistil, že dne [datum] bylo mezi žalovanou, jakožto spotřebitelem, a společností [právnická osoba], [IČO], uzavřeno písemné ujednání, označené jako smlouva o úvěru [číslo] (Fajnpůjčka), na základě kterého tato společnost poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalované 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit společně s poplatkem 5 600 Kč, který se skládal z úroku 1 400 Kč, poplatku za administrativní činnost 1 400 Kč a poplatku za hotovostní režim splátek 2 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 210 Kč Smlouva je tvořena čtyřmi stranami, na první straně jsou uvedené parametry úvěru, na čtvrté straně je podpis žalované, druhou a třetí stranu tvoří text smluvních podmínek (psáno menším písmem). Z karty zákazníka podepsané dne [datum] soud zjistil, že žalovaná při žádosti o poskytnutí uvedené částky uvedla, že má základní vzdělání, je svobodná, žije s partnerem, má jednu vyživovací povinnost k nezaopatřenému dítěti, je na mateřské s měsíčním příjmem 8 100 Kč (státní podpora), její výdaje jsou 5 500 Kč (z toho 2 000 Kč bydlení a 3 500 Kč osobní výdaje). Žalobkyně doložila fotku potvrzení Úřadu práce ze dne [datum], že od [datum] žalovaná pobírá rodičovský příspěvek, a fotku první strany nájemní smlouvy, nájemné bylo 6 200 Kč a zálohy na služby 1 300 Kč, nájemcem je žalovaná. Jiné listiny k prokázání jejích příjmů a výdajů žalobkyně nedoložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou uzavřela společnost [právnická osoba], a žalobkyně, byla postoupena pohledávka za žalovanou na žalobkyni (v příloze smlouvy je uvedena tato pohledávka), žalobkyně doložila doklad o zaplacení úplaty za postoupení, postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum] (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek prokazující jeho odeslání). 5. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), přičemž postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Soud má za to, že žalovaná zažádala dne [datum] právního předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí úvěru. Téhož dne žalovaná uzavřela s tímto právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 7 000 Kč v hotovosti. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (a to s ohledem na shora uvedenou judikaturu). Žalobkyně k výzvě soudu s poučením o následcích neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, žalobu doplnila. K důkazu však označila toliko vyplněnou kartu zákazníka ze dne [datum] a doklad o tom, že byl žalované vyplácen rodičovský příspěvek (není uvedena jeho výše), a část nájemní smlouvy, dle které platila žalovaná měsíčně nájemné 6 200 Kč a zálohy na služby 1 300 Kč, tj. celkem 7 500 Kč. Jiné doklady žalobkyně nedoložila. Soud dospěl k závěru, že [právnická osoba], v tomto případě nedostála své zákonné povinnosti, když poskytla žalované úvěr, kdy údaje sdělené žalovanou byly nedostatečné a kusé, a současně pokud žalovaná uvedla, že má pouze příjem 8 100 Kč a doložila, že měsíčně jenom za bydlení platí 7 500 Kč, k tomu má jedno dítě, a žádné jiné informace k jejím majetkovým a osobním poměrům žalobkyně nevyžadovala, pak byla dána pochybnost nad její schopností úvěr splácet. [právnická osoba], při poskytnutí úvěru vycházela pouze z neúplných informací. V tomto ohledu soud shledal pochybení právního předchůdce žalobkyně a nedodržení § 86 uvedeného zákona. Úvěrujícímu muselo být známo, jaký typ klientů vyhledává nebankovní spotřebitelské úvěry, a v takovém případě je nutné zjišťovat více informací komplexně svědčících o skutečné majetkové situaci úvěrovaného. Od spotřebitele má úvěrující vyžadovat sdělení nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z tohoto přístupu právního předchůdce žalobkyně je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinul ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení 7 000 Kč. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud žalobkyni nepřiznal ani úroky z prodlení, když žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou této částky z neplatně sjednané smlouvy o úvěru dříve, než je rozhodnuto tímto rozsudkem. Protože se však žalovaná v řízení nevyjádřila, soud nemohl posoudit, jaká doba je dobou přiměřenou jejím možnostem ke splacení, proto soud rozhodl v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku je žaloba nedůvodná a soud ji zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. 6. Dle § 151 odst. 1