6 C 90/2023-93 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 23. 6. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 35.338,01 Kč s úrokem 8,25 % ročně z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 33.203,20 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně s žalovanou uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně finanční prostředky ve výši 37.000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté plnění vrátit a zároveň zaplatit úrok, sjednaný ve výši 13,9 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 650 Kč. Žalovaná porušila smluvní podmínky tím, že dojednané splátky neplnila řádně a včas. Jelikož došlo k prodlení s úhradou tří splátek, případně jedné splátky v době delší než tři měsíce, využila žalobkyně svého práva a prohlásila úvěr za splatný, o čemž následně žalovanou informovala oznámením ze dne 25. 9. 2021. Následně také žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu ze dne 24. 5. 2022. Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 33.203,20 Kč, úrok z prodlení ve výši 34,81 Kč a poplatky ve výši 2.100 Kč, kdy je dále také nárokováno příslušenství tvořené smluvním úrokem v sazbě 8,25 % ročně a zákonným úrokem z prodlení, kdy oboje úročení počíná běžet dnem 26. 9. 2021 a základ tvoří jistina ve výši 33.203,20 Kč. 2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila. 3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno mj. na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4, příp. § 50 o. s. ř., považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě smlouvy byl žalované poskytnut neúčelový hotovostní úvěr v částce 37.000 Kč. Žalovaná se pak zavázala poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 13,90 % p. a. splácet v 96 měsíčních splátkách ve výši 650 Kč počínaje měsícem červenec 2019. Dále bylo mezi mj. stranami dohodnuto, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky po dobu 3 měsíce nebo do prodlení se splacením více než 2 splátek, může banka prohlásit celý úvěr za splatný; v tom případě klient zaplatí jednorázově všechny dluhy z úvěru, a to za podmínek podle písemné výzvy. 5. Z výpisu z úvěrového účtu („ podklady pro soudní jednání“) bylo zjištěno, že žalovaná dosud uhradila žalobkyni z titulu posuzované úvěrové smlouvy celkem částku 16.150 Kč, která byla žalobkyní započtena částečně na jistinu úvěru a ve zbytku na úroky, náklady spojené s prodlením či poplatky. 6. Poskytnutí úvěru žalované v částce 37.000 Kč bylo doloženo výpisem z účtu žalované za červen 2019. K převodu částky na účet došlo dne 4. 6. 2019. 7. Výzvami ze dne 24. 8. 2021 a 19. 7. 2021 žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dlužných částek ve stanovených lhůtách a oznámením ze dne 25. 9. 2021 žalobkyně žalované oznámila zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou pohledávky (ke dni 25. 9. 2021 v částce 35.339 Kč). Z předžalobní výzvy ze dne 24. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do 8. 6. 2022. 8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 3. 7. 2023. Podle žalobkyně uvedla žalovaná v žádosti příjmy 17.000 Kč, výdaje 0 Kč a splátky 0 Kč. Banka pak ověřila mj., že žalovaná nebyla v insolvenčním řízení, předchozí splátkovou morálku žalované a údaje z interní evidence. Životní výdaje banka stanovila na základě údajů žalované v kombinaci s interními informacemi banky a využití statistických údajů a aktuálních životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 10.920 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaná měla poskytnuté úvěry se splátkami celkem cca 5.000 Kč. Příjem žalované tak byl dostačující na pokrytí splátek i životních výdajů (žalované zbylo po odečtení splátek cca 11.000 Kč na pokrytí životních nákladů). 12. K uvedeným tvrzním pak žalobkyně doložila výpisy z účtu žalované za období od listopadu 2018 do dubna 2019. Z nich bylo zjištěno, že zůstatky na účtech žalované činily v rozmezí od - 3.284,55 Kč do 21.366,81 Kč, přijatém platby na účet v měsíci od 29.472 Kč do 71.420,60 Kč a odchozí platby v rozmezí od 47, 180,59 Kč do 53.957,53 Kč. Pokud jde o strukturu příjmů a výdajů, z výpisů jsou patrné kromě běžných pohybů na účtu pravidelné příjmy žalované ze zaměstnání (především cca 15.000 – 24.000 Kč od Základní a mateřské školy a cca 10.000 – 13.500 Kč od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]), dále např. 3 pravidelné inkasní srážky Základní a mateřské škole (což by mohlo nasvědčovat na úhrady za nezletilé děti žalované) a splátky různých úvěrů či kontokorentů, čerpaných i ve vyšších částkách (např. 40.548 Kč dne 13. 3. 2019). Z výpisů se soudu nepodařilo dohledat, že by obsahoval pravidelné platby na úhradu nákladů na bydlení žalované. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. 13. Na základě těchto zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji o finančních schopnostech a možnostech žalované, kdy zejm. nezjišťovala a neověřovala, jaké jsou pravidelné výdaje žalované (které vždy významně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti) a to především na bydlení ani celkové poměry domácnosti. Je třeba konstatovat, že i podle tvrzení žalobkyně žalovaná v žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč (což nepochybně neodpovídalo realitě) a žalobkyně proto zjevně vycházela jen ze statistických modelů či normativních nákladů, aniž by potřebné údaje a doklady vyžádala od žalované. Stejně tak nebylo zjišťováno, zda a s kým žalovaná žije ve společné domácnosti, a především zda má vyživovací povinnost k nezletilým dětem, a jak to ovlivňuje celkovou platební bilanci domácnosti. Přitom i z výpisů z účtu, které měla žalobkyně k dispozici je mj. patrné, že žalovaná měla pravděpodobně tři vyživovací povinnosti. S přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem se pak jeví závěr žalobkyně o výdajích žalované ve výši cca 11.000 Kč jako velmi nepravděpodobný či nereálný, neboť jak obvyklé pravidelné osobní výdaje vícečlenné domácnosti, tak náklady na bydlení (zvláště v závislosti na formě bydlení) mohou být podstatně vyšší. Bylo pak na místě žalovanou uváděné údaje přinejmenším doplnit a doložit příslušnými doklady. Takto však v daném případě žalobkyně nepostupovala (přitom není podstatn