15 C 13/2022-128 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 10.1.2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 800.000 Kč s odůvodnění, že žalobkyně má vůči žalovanému, svému bývalému manželu, pohledávku ve výši 4.750.000 Kč jistiny s příslušenstvím – úrokem 3 % ročně ode dne 1. ledna 2012. Pohledávka dle žalobkyně vznikla postupně na základě plnění ze smluv o půjčce poskytnutých žalovanému, když žalovaný potřeboval finanční prostředky na úhradu jiných svých závazků. Půjčky byly žalobkyní poskytovány žalovanému dílem v hotovosti, dílem bezhotovostně, přičemž mezi nimi jako mezi bývalými manžely nebyly vystavovány doklady o jednotlivých platbách. Žalobkyně předpokládala, že půjčky budou vráceny a postačilo jí ujištění žalovaného o úmyslu uhradit závazek, vyjádřené písemným uznáním závazku dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, , Anonymizováno, a zajištěním zástavou na základě zástavních smluv uzavřených mezi účastníky. Žalovaný jimi zastavil nemovitosti nacházející se v k.ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsané na listu vlastnictví č. , hodnota, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště , adresa, , a to podíl ideálních , Anonymizováno, /, Anonymizováno, stavby rodinného domu č.p. , Anonymizováno, na stavební parcele č. , hodnota, , dále pozemky zapsané ve stejném katastrálním území na listu vlastnictví č. , hodnota, , p.č. st , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, /, Anonymizováno, ) a , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí rozhodnutími , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, s účinností ke dni 17.1.2012, resp. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, -, Anonymizováno, s účinností ke dni 22.3.2012. Žalobkyně žalobou požadovala po žalovaném pouze část pohledávky, a to ve výši 800.000 Kč. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě závazku, ničeho však neuhradil., právnická osoba, žalobě se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 13.4.2022 (doručeným soudu dne 19.4.2022) tak, že žalobu neuznává. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že má vůči žalovanému pohledávku ve výši 4.750.000 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknou na základě smluv o půjčkách, tyto však dále nijak nekonkretizuje a k půjčkám nic nedoložila. Žalovaný k tomu uvedl, že žádné půjčky do data uznání závazku v celkové údajné výši 4.750.000 Kč nikdy od žalobkyně neobdržel, a to ani částečně. Celý tvrzený závazek je fiktivní a smyšlený. Toto potvrzuje e-mailová komunikace, ve žalobkyně uvádí, z čeho se má jeho údajný dluh ve výši 4.750.000 Kč skládat – a to z půjčky 800.000 Kč žalovanému a částky 3.950.000 Kč na nějaké údajné majetkové vypořádání po rozvodu. Rozvod účastníků však proběhl v roce 2006 a tehdy bylo společné jmění manželů i vypořádáno, kdy žalobkyně hradila částku 3.790.000 Kč žalovanému. V následné části emailu pak popisuje, že vlastně tato částka 3.950.000 Kč „je považována za vyrovnanou na základě finančního vyrovnání po rozvodu“. , jméno FO, z toho je zřejmý opak tvrzení žalobkyně, že tedy žalovaný půjčku ve výši 4.750.000 Kč nikdy neobdržel. Dále žalovaný vysvětlil, proč podepsal uznání dluhu ze dne , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Bylo to v době, kdy měl velké finanční problémy, a to z důvodu požadavků finančního úřadu na doplacení daní. Žalobkyně tehdy využila situace a v době kdy měl žalovaný deprese, že nedokáže situaci překonat, přišla s plánem, jak jeho situaci zlepšit. Jeho problém totiž znala detailně. Nabídla mu, že mu půjčí nějaké peněžní prostředky, když ji podepíše uznání dluhu. Toto uznání si celé připravila žalobkyně, žalovaný jej v této tíživé situaci podepsal, a to aniž by měl od žalobkyně půjčenou byť jedinou korunu. Sice se divil částce na uznání uvedené, protože nabízela půjčení asi 500.000 Kč, ale žalobkyně výši částky na uznání uvedené vysvětlila tím, že to je cca hodnota domu, jež žalovaný vlastní a je to proto, aby mu ho nezabavil finanční úřad. Stejně zdůvodnila požadavek podepsat i zástavní smlouvu. Žalovaný sice v dané době nerozuměl kontextu věci, ale v podstatě mu tehdy nic jiného nezbývalo, tak i tuto podepsal, když se danou situací cítil zatlačen do kouta. Zhruba o měsíc později pak žalobkyně přišla s tím, že ta první zástavní smlouva měla nějakou chybu a že ji žalovaný musí podepsat znovu. Tehdy si ani neuvědomil, že je to na různé pozemky (do první smlouvy totiž žalobkyně zapomněla napsat pozemek pod domem). Teprve po podpisu uznání dluhu, který nikdy neexistoval, žalobkyně půjčila žalovanému první peníze - celkově to v 7 platbách bylo 484.000 Kč, a to v období od 11.1.2012 do 24.10.2012 (dne 11.1.2012 od žalované obdržel částku 100.000 Kč, dne 2. 2. 2012 částku 100.000 Kč, dne 21. 3. 2012 částku 50.000 Kč, dne 30. 5. 2012 částku 50.000 Kč, dne 3. 7. 2012 částku 46.000 Kč, dne 23. 8. 2012 částku 50.000 Kč a dne 24. 10. 2012 částku 88.000 Kč). Tyto peníze se žalovaný zavázal splatit do tří let od data poslední půjčky, tedy do 24.10.2015. Když se před splatností zajímal, jak dluh uhradit, žalobkyně tehdy mávla rukou, že je to v pořádku. Nabyl dojmu, že s ohledem na předchozí vyrovnání, kdy při dělení společného majetku byl velmi vstřícný, jde o vstřícný krok žalobkyně a vnitřně mu to přišlo fér a měl to tedy za vyřešené. Až v roce 2020 byl konfrontován s požadavkem žalobkyně, že má laskavě darovat dům a pozemky společnému synovi , tituly před jménem, , jméno FO, , jinak po žalovaném bude chtít 5 miliónů. Toto žalovaný odmítl a ze strany žalobkyně nastal šokující tlak, který vyústil v žalobu. S ohledem na odstup času a způsob, jakým se žalovaná domáhá vrácení částky (tj. nikdy neexistujícího dluhu), má žalovaný za to, že jediným cílem žalované od počátku bylo a je dosáhnout přepisu nemovitostí vlastněných žalovaným (resp. podílů na nich) zajištěných zástavními smlouvami, které uzavřel v tíživé situaci k neexistujícímu dluhu, na společného syna , tituly před jménem, , jméno FO, . Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem, je tedy smlouvou, k jejímuž vzniku a ke vzniku práv a povinností z ní plynoucích je zapotřebí mimo smluvního konsenzu i poskytnutí finančních prostředků – jinak řečeno smlouva o půjčce platně vznikne až v momentě předání finančních prostředků. Žalovaný však do dne 10.1.2012 od žalobkyně neobdržel žádnou půjčku, první ze sedmi následných půjček mu byla poskytnuta až dne 11. 1. 2012, a to na částku 100.000 Kč. , jméno FO, o uznání závazku je uzavřena dne , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, (navíc na zcela smyšlenou částku), před uzavřením smluv o půjčce. Žalovaný tedy nemohl uznat dluh, který v době jeho uznání (dne 10. 1. 2012) neexistoval, neboť uznání dluhu je akcesorickým zajišťovacím institutem k jinému již vzniklému závazku, nelze jím tedy mimo jiné ani založit závazek nový. Uznání dluhu obsažené v , jméno FO, o uznání závazku je tedy absolutně neplatné a bez jakýchkoli právních účinků, a to dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Pro úplnost žalovaný namítl promlčení i půjčky ve výši 484.000 Kč z období od 11.1.2012 do 24.10.2012, byť není předmětem tohoto řízení, když tato následovala po podpisu fiktivního uznání dluhu. Žalovaný dle ve svém vyjádření k žalobě namítl neplatnost obou zástavních smluv (jednak ze dne 11.1.2012, jednak ze dne 2.2.2012). Za prvé se obě vztahují k neexistujícímu dluhu, neboť žalovaná mu nikdy, tj. ani před uzavřením zástavních smluv a ani po jejich uzavření neposkytla finanční prostředky ve výši 4.750.000 Kč na základě smluv o půjčce (jediné smlouvy o půjčce byly uzavřeny mezi účastníky až později v období od 11.1.2012 do 24.10.2012 a nejsou předmětem tohoto řízení), obě se vztahují k jiné neexistující pohledávce žalobkyně. Za druhé ani z jedné ze zástavních smluv nelze jednoznačně určit, k jakým smlouvám o půjčce se tyto vztahují, tj. není zřejmé, jaké smlouvy o půjčce má žalovaná na mysli, kdy tyto smlouvy měla uzavřít, jaké konkrétní peněžní prostředky a jakým způsobem měla žalovanému půjčit. Za třetí to byla právě žalobkyně, kdo sepsal zástavní smlouvy, a tyto předložila žalovanému v tíživé finanční situaci, využila tak jeho tísně, kdy podpis zástavních smluv fakticky nemohl odmítnout (aspoň to tak cítil, když v něm vyvolala pocit důvěry, že mu chce pomoci v nelehké životní situaci). Žalobkyně tedy mimo jiné jednala v rozporu s dobrými mravy. Z toho tedy plyne, že obě zástavní smlouvy jsou absolutně neurčitými právními úkony a hlavní závazek, ke kterému se mají vztahovat (se kterými obě zástavní smlouvy akcesoricky souvisí) je fiktivní. Z tohoto důvodu jsou obě zástavní smlouvy absolutně neplatné dle § 37 odst. 2 a dle § 39 obč. zák.. Starý občanský zákoník, který se na posuzování platnosti a neplatnosti obou zástavních smluv použije, byl totiž vystaven na zásadě, že právní úkon, který trpí vadou, je vždy absolutně neplatný, pokud zákon výslovně nestanoví, že je neplatný pouze relativně (viz. § 40a obč. zák., ve kterém je obsažen taxativní výčet relativní