8 C 382/2021-27 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 29 434,50 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO]) a žalovaný smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč oproti závazku žalovaného poskytnutou částku vrátit spolu s poplatkem v celkové výši 24 150 Kč, a to v 13 měsíčních splátkách po 4 550 Kč do 15. 11. 2017 Smlouva byla uzavřena po posouzení úvěruschopnosti žalovaného, provedeném právní předchůdkyní žalobkyně. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. V důsledku prodlení žalovaného vznikl právní předchůdkyni žalobkyně v souladu s čl. IV. odst. 2 smlouvy i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Tuto smluvní pokutu však žalobkyně dle svého tvrzení uplatňuje pouze ve výši 15 484,50 Kč, respektujíc ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uhradil na dluh celkem částku ve výši 45 200 Kč a zůstal žalobkyni dlužen na jistině 13 950 Kč a na smluvní pokutě 14 484,50 Kč. V důsledku koupě části závodu právní předchůdkyně žalobkyně se stala věřitelem pohledávky za žalovaným společnost [právnická osoba], [IČO], a tato společnost ji následně postoupila na žalobkyni, která spolu se zaplacením výše uvedených dlužných částek nárokovala též náklady spojené s uplatněním pohledávky. Před podáním návrhu žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě žalované částky předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO]) a žalovaný uzavřeli dne 21. 10. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku spolu s poplatkem v celkové výši 24 150 Kč vrátit v 13 pravidelných měsíčních splátkách po 4 550 Kč nejpozději do 15. 11. 2017 (prokázáno smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 21. 10. 2016). Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného (prokázáno podklady pro posouzení bonity klienta ze dne 21. 10. 2016). Žalovaný uhradil na dluh ze smlouvy celkem částku 45 200 Kč. V čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru byl sjednán nárok žalobkyně, požadovat v případě prodlení žalovaného smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky (viz smlouva o úvěru [číslo] ze dne 21. 10. 2016). V důsledku prodeje části závodu právní předchůdkyně žalobkyně společnosti [právnická osoba], [IČO] se věřitelem pohledávky za žalovaným stala [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (prokázáno notářským zápisem ze dne 27. 9. 2018, NZ 1054/2018). [právnická osoba] pohledávku následně postoupila na žalobkyni, (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 včetně přehledu k postoupené pohledávce [anonymizováno] [číslo]). O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 8. 2. 2021 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 8. 2. 2021). Před podáním žaloby byla ze strany žalobkyně zaslána předžalobní upomínka ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu (viz předžalobní upomínka ze dne 2. 6. 2021 včetně podacího lístku ze dne 4. 6. 2021). 5. Ostatní důkazy předložené žalobkyní neobsahují skutečnosti nové či pro tuto věc relevantní. 6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), když k uzavření smlouvy došlo za jeho účinnosti. 7. Podle ustanovení § 2395 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ustanovení § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle ustanovení § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z., nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená. 13. Dle judikatury je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 14. Na základě shora citovaných zákonným ustanovení a uvedené judikatury dospěl soud k závěru, že sjednané náklady úvěru, jež svou povahou jsou úrokem (když za úrok se považují jakékoli poplatky, které svou povahou plní funkci úroku), jsou nepřiměřeně vysoké (činí 69 % z půjčené částky za 13 měsíců), když ve srovnatelném období banky poskytovaly spotřebitelské úvěry zpravidla za roční úrok okolo 10,4 % ročně, jak vyplývá z veřejně dostupných informací ČNB (https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=58842&p_strid=AAABAA&p_lang). Takto stanovený úrok se příčí dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, popř. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 219/2015), a je tedy neplatně sjednaný. Z tohoto důvodu soud uzavřel, že uzavřená smlouva je neplatná a věc posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a nás. o. z.). 15. Žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně nabyl bez právního důvodu (na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 10. 2016) částku 35 000 Kč. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 45 200 Kč. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné zaplacenou částku započíst na poskytnutou jistinu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), z čehož vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) více, než kolik od ní sám nabyl. Úhrada žalovaného zcela pokrývá i žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky (žalobkyně kromě zaplacení jistiny požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 3 415,07 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a nekapitalizovaný úrok, který ke dni vydání tohoto rozsudku odpovídá částce okolo 900 Kč). Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla shledána soudem jako neplatná, nemohl právní předchůdkyni žalobkyně vzniknout ani nárok na úhradu smluvní pokuty, která nebyla kvůli neplatnosti smlouvy sjednána. 16. S ohledem na výše uvedené soud shledal, že žádný z žalobkyní uplatněných nároků není důvodný a žalobu tak výrokem I. tohoto rozsudku v celém rozsahu zamítl. 17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v řízení zcela úspěšný. Zároveň však z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalovanému, který byl po celou dobu řízení nekontaktní, žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto ve výroku II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.