8 C 420/2021-59 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným zdejšímu soudu domáhala zaplacení celkové částky 62 981,89 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 133 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 19,9 % ročně a poplatky sjednanými v sazebníku, který je součástí smlouvy. Smluvní strany si dále ujednaly, že úroky i poplatky se budou k poslednímu dni kalendářního měsíce připisovat k jistině úvěru. Žalovaný měl poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, resp. plnil nepravidelně a pouze částečně, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně využila jejího oprávnění sjednaného ve smlouvě a celý úvěr zesplatnila ke dni 29. 7. 2020. Uvedená pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný právní předchůdkyní žalobkyně vyrozuměn. Před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu byla žalovaná k úhradě žalované částky vyzvána předžalobní upomínkou. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 11. 3. 2015 peněžní prostředky ve výši 133 000 Kč, (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 9. 3. 2015, žádostí o poskytnutí úvěru a záznamem o výplatě peněžních prostředků). Žalovaný se poskytnutou částku zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 19,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 978 Kč (prokázáno smlouvou úvěru, čl. 1). Žalovaný na úvěr hradil nepravidelně, a dostal se do prodlení s úhradou jedné splátky po dobu 3 měsíců, resp. do prodlení s úhradou dvou po sobě jdoucích splátek v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně využila oprávnění sjednaného v čl. 8 písm. b) smlouvy o úvěru a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 29. 7. 2020 a vyrozuměla o tom žalovaného (prokázáno dopisem ze dne 29. 7. 2020). Předmětná pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 10. 2021 včetně přílohy č. 1 a č. 7). Žalovaný uhradil na smlouvu o úvěru celkem částku 199 434,17 Kč, přičemž nadále zůstal dle žalobkyně dlužen částku ve výši 62 981,89 Kč, která má představovat nesplacenou jistinu (prokázáno přehledem plateb, podklady pre súdne konánie). 5. O tom, jak právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, byla učiněna následující zjištění: Právní předchůdkyně žalobkyně si opatřila výpisy z osobního účtu žalovaného za období od 1. 3. 2014 do 9. 3. 2015. Žalovaný vůči právní předchůdkyni žalobkyně uvedl, že má měsíční průměrnou mzdu ve výši 18 500 Kč (prokázáno záznamem o posouzení úvěruschopnosti klienta). Žalovaný ještě uvedl, že nemá žádné výdaje a právní předchůdkyně žalobkyně tak vycházela z toho, že žalovaný má měsíční výdaje ve výši 3 850 Kč, k nimž právní předchůdkyně žalobkně připočetla zjištěné stávající splátkové zatížení žalovaného ve výši 600 Kč měsíčně (viz záznam o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Z výpisů z účtu soud dále zjistil, že žalovaným tvrzená výše měsíční mzdy v zásadě odpovídá příjmům uvedeným ve výpisech. Z výpisů soud zjistil i to, že žalovaný měl v období od 1. 3. 2014 do 9. 3. 2015 ke konci každého kalendářního měsíce na účtu zůstatek pouze v řádu desítek korun, několikrát měl zůstatek minusový. Poslední dva měsíce před poskytnutím úvěru pak měl žalovaný na účtu záporný zůstatek ve výši více jak 10 000 Kč v důsledku čerpání kontokorentu ve výši 10 000 Kč, přičemž v březnu 2015 žalovaný kontokorent přečerpal. Po právní stránce soud posoudil věc takto: 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Podle § 588 o. z., přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotř. úvěru. Pohledávka vyplývající z této smlouvy pak byla v souladu s § 1879 o. z. postoupena na žalobkyni, která tuto pohledávku uplatnila žalobou. Soud se tak zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný měl po dobu jednoho roku před uzavřením smlouvy o úvěru na účtu prakticky nulový nebo i záporný zůstatek. Za takové situace zcela jistě nelze vycházet z žalobkyní dovozených normativních měsíčních výdajů žalovaného ve výši 3 850 Kč, neboť takto dovozené výdaje zjevně neodpovídají pohybům na účtu žalovaného, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici. Lze dokonce říct, že právní předchůdkyní žalobkyně dovozený závěr o výši výdajů žalovaného je v přímém rozporu s realitou, kterou výpisy z účtu žalovaného představují. Z výpisů jednoznačně vyplývá, že žalovaný po celý jeden rok před uzavřením smlouvy o úvěru neměl na účtu prakticky žádné zbylé prostředky a poslední měsíc před uzavřením smlouvy navíc přečerpal kontokorent. Jestliže žalovaný neměl dlouhodobě k dispozici žádné volné prostředky, z nichž by byl schopen splácet sjednaný úvěr, je zřejmé, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného řádně, a z toho důvodu je smlouva o úvěru neplatná. Jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, tato neplatnost je absolutní a soud k ní tak přihlédne i bez návrhu dle § 588 o. z. 10. Jelikož je smlouva o zápůjčce absolutně neplatná, byl žalovaný povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 133 000 Kč. Žalovaný přitom žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil částku ve výši celkem 199 434,17 Kč, která značně převyšuje poskytnutou jistinu. Soud se přesto zabýval otázkou, zda nemá žalobkyně nárok alespoň na zákonný úrok z prodlení, který požadovala za období od 1. 11. 2020 do zaplacení. Poslední úhrada na neplatnou smlouvu o úvěru byla žalovaným provedena dne 15. 4. 2020, tedy před datem, od nějž žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení, a ani nárok na zaplacení zákonného úrok z prodlení tak není důvodný. S ohledem na neplatnost smlouvy nelze žalobkyni přiznat požadovaný smluvní úrok, neboť ten kvůli neplatnosti smlouvy nebyl mezi stranami sjednán. 11. S ohledem na výše uvedené soud shledal, že podaná žaloba je v celém rozsahu nedůvodná a z toho důvodu ji celou zamítl (výrok I.). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly. Z toho důvodu soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).