9 C 131/2021 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.3.2017 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku stanovenou ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že dne 11.9.2013 uzavřela s žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno] ze dne 11. 9. 2013, kterou se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 12,9% ročně a poplatky v měsíčních splátkách ve výši 3 627,53 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Podmínky úvěru a Sazebník bankovních poplatků žalobkyně. Žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, žalovaný jej řádně a včas nesplácel, a tudíž žalobkyně ke dni 19.12.2018 od předmětné smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k úhradě celé části dluhu. Žalovaný dluh nezaplatil ani na základě výzvy ze dne 9.2.2021. Dlužná částka tak představuje jistinu ve výši 81 950,32 Kč, úrok kapitalizovaný ke dni odstoupení od smlouvy ve výši 3 343,27 Kč, dlužné poplatky 1x za upomínku ve výši 50 Kč, 1x za odstoupení od smlouvy ve výši 150 Kč. 2. Usnesením ze dne 11.8.2021 č.j. 22C 256/2021-29 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 1 místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu. 3. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Polské republice, proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva a dospěl k závěru, že pravomoc a příslušnost českých soudů je dána podle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) a rozhodným právem je české právo podle čl. 6 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, ačkoli jim předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř. 5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (Smlouva o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno] ze dne 11. 9. 2013, Podmínky a Sazebník poplatků žalobkyně, žádost o poskytnutí hotovostního úvěru ze dne 11. 9. 2013, výpis z účtu ze dne 20. 1. 2021, Odstoupení od smlouvy ze dne 19. 9. 2018, vč. dodejky, předžalobní upomínka ze dne 9. 2. 2021, vč. podacího archu) dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 9. 2013 Smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizována dvě slova] č. [anonymizováno], jejíž součástí byly obchodní podmínky a sazebník žalobkyně. Na základě smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně dne 11. 9. 2013 žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 12,90 % ročně vrátit v 84 měsíčních splátkách ve výši 3 627,53 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou a pobírá mzdu ve výši 16 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí s rodinou. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dvou po sobě jdoucích splátek a žalobkyně tak žalovaného nejprve vyzvala k úhradě a upozornila na možnost jejího odstoupení od smlouvy. Žalovaný nereagoval a žalobkyně tak v souladu s § 13 odst. 10 obchodních podmínek odstoupila od smlouvy ke dni 9. 2. 2021, čímž se stal celý dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru splatným. Žalovaný tak ke dni odstoupení zůstal žalobkyni dlužen částku v celkové výši 85 493,59 Kč, která je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 81 950, 32 Kč, smluvním úrokem ve výši 3 343,27 Kč a dlužnými poplatky ve výši 200 Kč. Výše poplatku byla účastníky sjednána v sazebníku. Po odstoupení od smlouvy od úvěru žalovaný na pohledávku zaplatil dne 25. 2. 2019 částku 5 000 Kč, dne 22. 3. 2019 částku 5 000 Kč, dne 10. 5. 2019 částku 5 000 Kč, dne 28. 5. 2019 částku 5 000 Kč, dne 17. 7. 2019 částku 10 000 Kč a dne 29. 10. 2019 částku 5 000 Kč. Před podáním žaloby zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, žalovaný však na dluh již neuhradil ničeho. 6. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným smlouvou o úvěru podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“). 7. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 9. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen zákona č. 257/2016 Sb.), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Na základě skutečností shora uvedených dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 o. z., na jejímž základě žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku a sjednaný úrok. Žalovaný svou povinnost nesplnil řádně a včas, dluh do dne sjednané splatnosti neuhradil a dostal se tak do prodlení (§ 1968 o. z.), čímž žalobkyni vznikl i nárok na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bylo prokázáno, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného k zaplacení poskytnuté zápůjčky ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když výše poskytnuté zápůjčky, respektive splátek pro její vrácení (celkově ve výši 3 627,53Kč měsíčně) odpovídala reálným možnostem žalovaného, tj. jeho příjmu cca 16 000 Kč měsíčně, jestliže žalovaný bydlí s rodinou, tedy na nákladech na bydlení se podílí, a nemá žádnou vyživovací povinnost. Soud též přihlédl k tomu, že v době, kdy byla předmětná smlouva uzavírána, nebyly na žalovaného vedena žádná exekuční řízení (respektive pouze jedno s vymáhanou jistinou v bagatelní výši), což je soudu známo z úřední činnosti. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., a to tak, že žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 2 940 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „a.t.“). Žalobkyni náleží odměna za celkem 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a.t., předžalobní výzva a návrh ve věci samé, podle § 11 odst. 1 písm. d) a.t.), celkem tedy 8 820 Kč. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží žalobkyni též paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a.t.), celkem 900 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 820 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 2 041,20 Kč Celkem tedy soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 13 581,20 Kč. 13. Lhůtu k plnění určil soud v obecné pariční lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř., náhradu