35 C 238/2022-50 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětného určení s tím, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] v katastrálním území a obci [obec], okres [okres] (dále jen„ pozemek“), na kterém ve prospěch žalovaného vázne zástavní právo specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen„ zástavní právo“) pro zajištění pohledávky ve výši 2 600 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 6. 2009 (dále jen„ pohledávka“), uzavřené mezi předchůdcem žalovaného [jméno] [příjmení] jako věřitelem (dále jen„ právní předchůdce“) a Ing. [jméno] [příjmení] jako dlužnicí (dále jen„ dlužnice“). Předmětná pohledávka se stala splatnou dne 23. 6. 2010, přičemž nikdy nebyla uplatněna u soudu ani jiného orgánu. Pohledávka se tak stala promlčenou a s ní se promlčeným stalo i zástavní právo. Žalovaný nabyl právo zástavní na základě smlouvy o převodu zástavního práva ze dne 13. 11. 2017. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Měl za to, že žalobce netvrdil a ani neprokazoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navíc dne 9. 10. 2013 došlo k uznání předmětné pohledávky co do důvodu a výše a vůči dlužnici bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém pohledávka nebyla popřena a tím došlo k uznání práva. Vzhledem k tomu nedošlo k promlčení pohledávky a tím ani promlčení předmětného práva. 3. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 4. Podle § 985 o. z. Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala. 5. Žalobce se jako tvrzený vlastník domáhá určení neexistence zástavního práva, které tíží jeho nemovitost. Tím po obsahové stránce tvrdí, že jde o nesprávný zápis v katastru nemovitostí, kterým je dotčeno jeho vlastnické právo a on se domáhá odstranění tohoto nesouladu. Tím naplňuje znaky § 985 o. z. a naléhavý právní zájem na požadovaném určení tím je dán přímo ze zákona. 6. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že dlužnice a právní předchůdce dne 23. 6. 2009 uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 2 600 000 Kč, kterou dlužnice převzala a zavázala se ji vrátit dne 23. 6. 2010 (prokázáno smlouvou o půjčce). Pro zajištění této pohledávky uzavřely strany smlouvy zástavní smlouvu, přičemž předmětnou pohledávku zajišťovala mimo jiné i zástava na pozemek (prokázáno zástavní smlouvou). Dne 13. 11. 2017 uzavřel právní předchůdce s žalovaným smlouvu o převodu zástavního práva, na základě které bylo převedeno předmětné zástavní právo na žalovaného (prokázáno smlouvou o převodu zástavního práva). Dne 9. 10. 2013 dlužnice vůči žalovanému i právnímu předchůdci písemně uznala předmětnou pohledávku, a to jak její výši, tak i důvod, a to i pro případ, že by byla promlčena. Uznání se netýkalo zástavního práva (prokázáno notářským zápisem ze dne 9. 10. 2013). Dne 14. 7. 2015 došlo k zahájení insolvenčního řízení proti dlužnici, ve kterém žalovaný uplatnil předmětnou pohledávku a tato nebyla popřena (prokázáno výpisem z insolvenčního rejstříku). Soud dále konstatuje, že aktuálním vlastníkem pozemku je žalobce a na pozemku vázne předmětné zástavní právo ve prospěch žalovaného (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí). 7. Další skutečnosti z provedeného dokazování nebyly zjištěny, další dokazování nebylo prováděno pro nadbytečnost. 8. Podle § 3028 odst. 2 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 9. Podle § 100 odst. 1 obč. zák., právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2, promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. 10. Podle § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. 11. Podle § 165 odst. 1 obč. zák., není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky. 12. Podle § 110 odst. 1 obč. zák., bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. 13. Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. 14. Soud se zabýval jediným důvodem uvedeným pro neexistenci zástavního práva, a to promlčením. Pro stanovení toho, zda k promlčení zástavního práva došlo, je s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. podstatný okamžik promlčení. 15. Zástavní právo je majetkové právo jiné než vlastnické, takže podléhá promlčení v obecné lhůtě 3 roky od okamžiku, kdy mohlo být uplatněno poprvé (§ 100 odst. 2 a 101 obč. zák.). Poprvé pak zástavní právo mohlo být realizováno v okamžiku, kdy došlo ke splatnosti zajištěné pohledávky a ta nebyla splněna (§ 165 obč. zák.). V daném případě nastala splatnost zajištěné pohledávky okamžikem dohody stran, tedy dne 23. 6. 2010. Od tohoto data počala běžet promlčecí lhůta 3 roky, která skončila dne 23. 6. 2013, kdy mohlo být právo uplatněno naposledy. Do tohoto data nedošlo k žádné události, která by stavěla nebo přerušovala promlčecí lhůtu. Dne 24. 6. 2013 tak již bylo právo na plnění z pohledávky promlčeno. Následujícího dne se též promlčelo právo na realizaci zástavního práva, protože to mohlo být poprvé realizováno následujícího dne po splatnosti pohledávky. 16. Dlužnice dne 9. 10. 2013, tedy v době, kdy již obě práva byla promlčena, uznala zajištěnou pohledávku, ne však samotné zajištění. Toto uznání by mohlo mít vliv na běh promlčecí doby ve smyslu § 110 obč. zák. jen v případě, že by dlužnice o promlčení věděla. Tím by založila novou promlčecí lhůtu. Tato nová lhůta u zajištěné pohledávky by však neměla vliv na promlčení zástavního práva, a to i přes to, že § 100 odst. 2 obč. zák. neumožňuje promlčet zástavní právo dříve než zajištěnou pohledávku, protože citované ustanovení nenavrací již jednou promlčené zástavní právo před toto promlčení, ale brání promlčení zatím nepromlčeného práva. Pokud tedy existuje okamžik, ve kterém je promlčena zajištěná pohledávka i zástavní právo, nemůže samotné uznání dluhu u zajištěné pohledávky bez dalšího způsobit vznik nové promlčecí lhůty i u práva zástavního. K tomuto závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009. 17. Pokud žalovaný dovozuje, že k uznání zástavního práva došlo nepopřením pohledávky v rámci insolvenčního řízení, tak se soud s tímto názorem neztotožňuje. V předmětném řízení je primárně řešena pohledávka, nikoliv samotné zástavní právo. Navíc na běh promlčecí lhůty má vliv toliko písemné uznání dluhu, nikoliv uznání dluhu učiněné konkludentním způsobem (viz § 110 obč. zák.). Za této situace k uznání dluhu u zástavního práva nedošlo, tedy nevznikla žádná okolnost, která by obnovila běh promlčecí lhůty u zástavního práva na pozemku. 18. Soud za této situace uzavřel, že předmětné zástavní právo je od 25. 6. 2013 promlčeno. Žaloba proto byla podána důvodně a soud jí bez dalšího vyhověl. 19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 21 456 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč.