36 C 416/2021 — Okresní soud Praha-východ

1. Podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 59 884,16 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel dne 30. 8. 2018 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byly žalovanému – po řádném posouzení jeho schopnosti splácet úvěr - poskytnuty finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit finanční prostředky včetně částky ve výši 29 958 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 260 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 380 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 10 318 Kč. To vše se žalovaný zavázal uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 1 038 Kč; poslední splátka byla splatná dne 24. 10. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, zaplatil pouze částku 1 100 Kč a dluží na jistině částku 34 489,63 Kč a na dlužném poplatku částku 25 394,53 Kč. Žalobkyně má dále právo na úhradu úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny, požadovaný od 25. 10. 2019 do zaplacení (kapitalizovaný ke dni 20. 1. 2020 v částce 2 444,93 Kč) a zákonného úroku z prodlení s úhradou dlužné jistiny od 18. 9. 2020 do zaplacení (kapitalizovaného ke dni 20. 1. 2020 v částce 4 224,98 Kč). Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným současné žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Na základě provedeného dokazování vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Žalovaný podepsal dne 30. 8. 2018 se společností [právnická osoba], [IČO], listinu nazvanou smlouva o zápůjčce [číslo] ve které se společnost [právnická osoba] zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou půjčku vrátit i s poplatkem ve výši 29 958Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 1 083 Kč, kdy první splátka je splatná sedmý kalendářní den od data uzavření smlouvy a každá následující splátka vždy do konce následujícího týdenního období. Souhrnný poplatek se skládal z úroku ve výši 6 260 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 13 380 Kč, poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 10 318 Kč. Částka 35 000 Kč byla žalovanému předána v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil podpisem na smlouvě o zápůjčce; nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky (prokázáno smlouvou o zápůjčce). Při uzavírání smlouvy o zápůjčce byla se žalovaným dne 29. 8. 2018 vyplněna tzv. zákaznická karta, v které žalovaný pro účely poskytnutí úvěru uvedl, že bydlí na ubytovně, je svobodný, je zaměstnaný na plný pracovní úvazek jako výrobní dělník u společnosti [právnická osoba] s výši čistého příjmu 15 693 Kč (uvedené skutečnosti měly být ověřeny z pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou na období 2. 5. 2018 – 30. 4. 2019 a výplatních pásek za květen a červen, a dále z dohody o ubytování), dále žalovaný uvedl ostatní příjem 4 500 Kč (ten už doložen nebyl) a odhadovanou výši měsíčních výdajů 9 500 Kč. Jiné závazky neuvedl (prokázáno zákaznickou kartou žalovaného). V rámci smluvních podmínek byla sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně. Podle přehledu plateb (tabulky umoření) žalovaný zaplatil 1 100 Kč dne 10. 9. 2018 [právnická osoba] uzavřela dne 20. 1. 2020 s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě níž postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky včetně přílohy); dopisem ze dne 20. 1. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky společnosti [právnická osoba] za žalovaným na žalobkyni, zároveň s tím byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky). Před podáním žaloby byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 21. 1. 2021 včetně poštovního podacího archu). 4. Další důkazy nebyly s hledem na právní posouzení věci podstatné. 5. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jelikož všechny rozhodné skutečnosti nastaly za jejich účinnosti. 6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 a 87 zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru (kterým se podle § 2 zákona rozumí i peněžitá zápůjčka), posoudit před uzavřením smlouvy nebo změnou smlouvy, spočívající v navýšení závazku, úvěruschopnost spotřebitele, tedy schopnost splácet úvěr s ohledem na jeho majetkové poměry, a to na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací od spotřebitele. Poskytovatel úvěru je s ohledem na splátky úvěru povinen porovnat příjmy a výdaje spotřebitele včetně plnění předchozích závazků. Úvěr pak může poskytnout pouze tehdy, pokud nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Sankcí za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je pak neplatnost uzavřené smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Judikatura Evropského soudního dvora (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést (a to i přes tuto podmínku námitky stanovenou v zákoně o spotřebitelském úvěru). Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení). 8. V posuzovaném případě je již pouze z žalovaným poskytnutých informací, zjištěných z karty zákazníka zřejmé, že žalovaný byl sice zaměstnaný, ale uváděl vyšší příjem, než skutečně doložil (doložil pouze příjem z pracovního poměru). Doložený příjem navíc vyplýval z pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou, jejíž platnost měla skončit ještě před uplynutím sjednané doby splácení. V zákaznické kartě byly uvedeny pouze odhadované výdaje, nebylo zřejmé, např. jakou částku z nich tvoří náklady za ubytování, není tak možné vůbec posoudit, zda náklady byly odhadnuty v reálné výši. Za tohoto stavu musel mít právní předchůdce žalobkyně pochybnosti o reálných možnostech žalovaného úvěr splácet (a má je i soud), což se záhy potvrdilo, když žalovaný přestal splácet poskytnuté finanční prostředky již po jejich poskytnutí (zaplatil pouze jednu týdenní splátku). Důsledkem nedodržení této zákonné povinnosti věřitele pak byla absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 2991 o. z.) pouze jistina poskytnuté částky ponížena o žalovaným zaplacenou částku 1 100 Kč, tedy v částce 33 900 Kč, co do dalších částek majících původ v smluvních ujednáních účastníků byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně má dále právo na úrok z prodlení, přičemž v případě bezdůvodného obohacení se jedná o závazek, u něhož není stanovena nebo ujednána doba plnění, dlužník je tak povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem o plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř. nedoložila dřívější doručení výzvy k plnění, z tohoto důvodu soud vycházel z toho, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k plnění doručením žaloby, k čemuž došlo 7. 7. 2021, kdy byl provozovatelem poštovních služeb učiněn pokus o doručení žalovanému (dostala se do sféry jeho dispozice) a zásilka po neúspěšném pokusu o doručení uložena na poště (7. 7. 2021), tedy od toho dne se žalovaný s ní mohl objektivně seznámit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, ze dne 13. 11. 2012), od následujícího dne byl tak povinen plnit (došlo k splatnosti dluhu). Protože žalovaný svůj dluh nesplnil, ocitl se 9. 7. 2021 podle § 1968 o. z. v prodlení a podle § 197