46 C 295/2022 — Okresní soud Praha-východ

Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k výši předmětu řízení pouze zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen„ o.s.ř.“). Předmětem řízení bylo zaplacení 6 552,95 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] (dále jen„ úvěrová smlouva“), která byla uzavřena mezi žalovanou a společností [právnická osoba], IČO [číslo], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) dne 4. 11. 2013. Pohledávka za žalovanou byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2021 postoupena z právního předchůdce žalobkyně na [právnická osoba] a.s., která dále pohledávku postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 na žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud tedy vyzval účastníky podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobním návrhu, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o.s.ř. Na základě zjištění učiněných z předložených listin vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Žalovaná uzavřela dne 4. 11. 2013 s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu, na základě které se právní předchůdce žalobkyně poskytnout žalované úvěr ke kreditní kartě až do výše sjednaného úvěrového limitu 31 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet splátkami alespoň v minimální stanovené výši 2 % z čerpaného úvěru, vždy do data uvedeného ve výpise (zjištěno ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo] produktových podmínek účinných od 1. 6. 2013). Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalované splácet úvěr (zjištěno z žádosti o smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 4. 11. 2013, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 18. 7. 2022). Žalovaná načerpala celkem 16 200 Kč, a sice dne 29. 11. 2013 částku 4 000 Kč, dne 9. 12. 2013 částku 4 000 Kč, dne 19. 12. 2013 částku 7 000 Kč, dne 6. 5. 2014 částku 1 000 Kč a dne 1. 8. 2014 částku 200 Kč. Žalovaná měsíčně splácela předepsané splátky, poslední splátku uhradila dne 21. 10. 2019 (zjištěno z platební historie a výpisů z účtu za období od 4. 11. 2013 do 2. 7. 2020). Z důvodu prodlení žalované s placením minimálních splátek právní předchůdce žalobkyně pohledávku žalované zesplatnil (zjištěno z upomínky ze dne 3. 6. 2020). Právní předchůdce postoupil pohledávku za žalovanou na [právnická osoba], a.s., [IČO], sídlem [adresa], která následně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2021, z oznámení [právnická osoba], [anonymizováno], o postoupení pohledávek ze dne 5. 11. 2021 včetně poštovního podacího archu). Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě svého dluhu (zjištěno z předžalobní výzvy včetně poštovního podacího archu). Po právní stránce byla věc posouzena podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy. Aktivní legitimace žalobkyně však byla posouzena v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), jelikož k postoupení pohledávky za žalovanou došlo za jeho účinnosti (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3855/2018). S ohledem na skutečnost, že žalovaná vystupovala v předmětném vztahu jako spotřebitel, posoudil soud věc rovněž podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 (dále jen„ zákon o spotř. úvěru“), a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neposoudil úvěruschopnost žalované ve smyslu § 9 zákona o spotř. úvěru. Právní předchůdce žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel pouze z žalovanou tvrzeného měsíčního příjmu za 3 měsíce ve výši 13 000 Kč představující starobní důchod a z celkového měsíčního příjmu domácnosti ve výši 13 200 Kč bez jakéhokoliv dalšího ověření jeho pravdivosti. Výdaje žalované pak odhadoval pouze na základě historických dat z ČSÚ, aniž by měl doloženo, kde žalovaná skutečně žije a s jakými měsíčními náklady a spokojil se s její odpovědí„ vlastní dům/byt“. Právní předchůdce žalobkyně nemusel mít doloženy veškeré příjmy a výdaje žalované, ale předpokladem řádného posouzení úvěruschopnosti je mít doloženy alespoň příjmy a výdaje podstatné, k čemuž v daném případě vůbec nedošlo. Na základě těchto informací dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nemohl disponovat dostatkem informací od žalované, aby mohl řádně vyhodnotit její majetkové poměry pro účely její schopnosti splácet úvěr. Důsledkem nedodržení zákonné povinnosti vyplývající z § 9 zákona o spotř. úvěru věřitele proto byla absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 účastníků OPR- Finance s.r.o. v. GK). Aktivně legitimované žalobkyni by tak s ohledem na shora uvedené náležela pouze částka odpovídající bezdůvodnému obohacení (finanční prostředky byly žalované poskytnuty na základě neplatné smlouvy podle § 451 obč. zák.), avšak poskytnuté finanční prostředky ve výši 16 200 Kč byly žalovanou postupně splaceny ke dni 20. 4. 2016, kdy uhradila splátku ve výši 463,83 Kč. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalované, která byla ve věci plně úspěšná, žádné náklady nevznikly.