8 C 28/2022-24 — Okresní soud Praha-východ

1. Toto rozhodnutí obsahuje vzhledem k předmětu řízení zkrácené odůvodnění podle § 157 odst. 4 o. s. ř. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a o. s. ř. 2. Předmětem řízení bylo zaplacení peněžité částky a příslušenství, specifikovaných výše ve výroku I., to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 10. 2020. 3. Z předložených listin, byl zjištěn následující skutkový stav: žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně dne 20. 10. 2020 žalovanému finanční prostředky ve výši 7 000 Kč oproti závazku žalovaného poskytnutou částku vrátit v jedné splátce nejpozději do 19. 11. 2020 spolu s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 680 Kč a poplatkem za využití doplňkové služby„ Presto“ ve výši 165 Kč. Žalovaný sjednanou splátku neuhradil řádně a včas a žalobkyně tak po něm požaduje zaplacení částky v celkové 8 845 Kč s příslušenstvím, představovanou dlužnou jistinou ve výši 7 000 Kč, poplatkem za sjednání úvěru 1 680 Kč a poplatkem za doplňkové služby ve výši 165 Kč. Žalovaný byl k plnění vyzván předžalobní upomínkou ze dne 11. 6. 2021, přesto neuhradil ničeho. 4. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 5. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon“). Soud se ve smyslu § 9 zákona zabýval tím, zda žalobce (jeho předchůdce) zkoumal schopnost žalované dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní (viz rozsudek ESD ve věci C -679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). 6. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a zjistila, že žalovaný uvedl, že má měsíční čistý příjem ve výši 25 000 Kč. Z předložených výplatních pásek žalovaného za tři měsíce předcházející datu uzavření úvěrové smlouvy pak vyplynulo, že ověřitelný měsíční čistý příjem žalovaného představuje v průměru 13 000 Kč. Žalovaný uvedl, že jeho průměrné měsíční výdaje představují 10 000 Kč. Žalobkyně tak došla k závěru, že po pokrytí běžných výdajů má žalovaný měsíční disponsibilní zůstatek ve výši 2 400 Kč. Za této situace je třeba si uvědomit, že splatnost celého úvěru byla stanovena v délce 30 dnů od data uzavření smlouvy o úvěru a výše jediné splátky úvěru více jak dvojnásobně přesahuje měsíční disponsibilní zůstatek žalovaného. 7. Soud již z těchto skutečností dovodil, že žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného dluh řádně hradit, když vycházela z předpokladu, že jeho majetkové poměry jsou dostatečné k poskytnutí úvěru. Ze všech okolností vyplývá, že žalovaný neměl dostatečné příjmy k úhradě poskytnutého úvěru. I kdyby žalovaný na úhradu úvěru použil veškeré volné prostředky, nebyl by schopen jej řádně hradit, a to ani za situace, kdy by významně omezil své nezbytné výdaje. Soud tak uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo provedeno toliko formálně, když po materiální stránce žalobkyně nijak nereflektovala obsah shromážděných informací o schopnosti žalovaného úvěr splácet, čímž způsobila, že smlouva o úvěru se stala absolutně neplatnou. 8. Soud proto žalobci přiznal dle § 2991 a násl. o. z. nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tedy prostředků, které byly žalovanému poskytnuty. Soud tak žalobu shledal důvodnou pouze co do nároku na zaplacení jistiny ve výši 7 000 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, přiznal soud žalobci též úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Zákonný úrok z prodlení však soud žalobkyni přiznal až ode dne následujícího po doručení předžalobní výzvy a to z důvodu, že splatnost dluhu nebyla kvůli neplatnosti smlouvy o úvěru mezi účastníky ujednána a došlo k ní až doručením výzvy věřitele žalovanému (§ 1958 odst. 2 o. z), viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 Cdo 577/2019. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 11. 6. 2021 a na základě domněnky dojití dle § 573 o. z. se má za to, že výzva došla žalovanému třetí den od jejího odeslání. Výzva tak byla doručena dne 14. 6. 2021 a ode dne 15. 6. 2021 se žalovaný ocitl v prodlení. Od tohoto dne tak soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 7 000 Kč. 9. Soud pak zamítl neplatně sjednané poplatky za uzavření úvěru a za využití služby Presto. Vzhledem k tomu, že žalobci na tyto prostředky nevznikl nárok, soud zamítl též úrok z prodlení dle § 1970 o. z., neboť v tomto rozsahu žalobci na něj nárok nevznikl (žalovaný nebyl v prodlení). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 58 %. Žalovaná uplatnila nárok na zaplacení částky 8 845 Kč a byla úspěšná co do 7 000 Kč. Dílčí úspěch žalobkyně tak zaokrouhleně představuje 79 %, dílčí úspěch žalovaného odpovídá 21 % předmětu sporu. Celkový úspěch žalobkyně tak činí 58 % (79 - 21). Pokud by byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, měla by nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 934 Kč Tyto náklady by sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 845 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 400 Kč ve výši 1 134 Kč. Jelikož byla žalobkyně ve věci úspěšná pouze co do 58 % předmětu řízení, přiznal jí soud náhradu nákladů odpovídající uvedenému poměru úspěchu. 58 % z 6 934 Kč odpovídá částce 4 021,72 Kč a právě tato částka byla žalobkyni přiznána.