8 C 38/2018-254 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se podanou žalobou původně domáhal zaplacení částky ve výši 468 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované, které mělo vzniknout tím, že žalovaná užívala žalobcovy nemovitosti v období od 11. 12. 2015 do 11. 12. 2017 bez právního důvodu. Podáním ze dne 11. 3. 2021 žalobce rozšířil žalobu o nárok na zaplacení další částky, a to částky ve výši 756 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované za období od 4. 2. 2018 do 4. 2. 2021. Rozšíření žaloby bylo ze strany soudu připuštěno usnesením ze dne 3. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-206.2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-229, rozhodl soud o předmětu řízení tak, že řízení pro část žalovaného příslušenství zastavil (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 114 580 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobu zamítl pro částku 353 420 Kč (výrok III.), uložil žalované zaplatit částku 210 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), žalobu zamítl pro částku 78 000 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Proti uvedenému rozsudku podal žalobce včasné odvolání, kterým napadl všechny výroky rozsudku. O podaném odvolání dosud nebylo rozhodnuto.3. Podle § 166 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne.4. Z výše uvedené rekapitulace procesního stavu jasně vyplývá, že po právní moci usnesení ze dne 3. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-206, bylo předmětem řízení zaplacení částky v celkové výši 1 224 000 Kč (468 000 Kč + 756 000 Kč). Původním rozsudkem přitom soud rozhodl pouze o části předmětu řízení, a sice o nároku v celkové výši 756 000 Kč (114 580 Kč + 353 420 Kč + 210 000 Kč + 78 000 Kč). O části předmětu řízení ve výši 468 000 Kč tak nebylo rozsudkem rozhodnuto.5. Původní rozsudek s ohledem na včas podané odvolání dosud nenabyl právní moci, soud proto může o doplnění rozsudku rozhodnout i bez návrhu. Nadto žalobce na nevyčerpání celého předmětu řízení upozornil i v odvolání podaném do 15 dnů od doručení rozsudku a soud proto přistoupil k vydání doplňujícího rozsudku dle § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř.6. Při vyhlášení původního rozsudku bylo předmětem řízení zaplacení částky 468 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 370 500 Kč ode dne 25. 7. 2017 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 97 500 Kč ode dne 4. 1. 2018 do zaplacení. Dále bylo předmětem řízení zaplacení částky 756 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 756 000 Kč ode dne 19. 2. 2021 do zaplacení.7. O první části předmětu řízení (zaplacení částky 468 000 Kč s příslušenstvím) bylo v celém rozsahu rozhodnuto ve výrocích I. - III. rozsudku, v nichž bylo rozhodnuto o částce ve výši 468 000 Kč (výrok II. a III.) jakož i o požadovaném příslušenství vztahujícím se k tomuto nároku (výrok I.).8. Pokud jde o druhou část předmětu řízení (zaplacení částky 756 000 Kč s příslušenstvím), bylo ve výrocích IV. a V. rozhodnuto pouze o zaplacení částky v celkové výši 288 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Nadále tak zůstala nevypořádána část nároku ve výši 468 000 Kč, o níž soud rozhodl tímto doplňujícím rozsudkem tak, že nárok na její zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky zamítl.9. Důvody pro zamítnutí nároku na zaplacení zbývající částky ve výši 468 000 Kč jsou přitom jasně formulovány v bodech 14. - 17. odůvodnění původního rozsudku. V bodě 15. odůvodnění daného rozsudku soud nadto výslovně uvádí, že žalobce za období od 11. 12. 2015 do 11. 12. 2017 požadoval zaplacení částky 468 000 Kč a za období od 4. 2. 2018 do 4. 2. 2021 pak požadoval úhradu částky 756 000 Kč. Z toho je zřejmé, že soud celou výši předmětu řízení (1 224 000 Kč) při odůvodnění původního rozsudku uvážil, opomněl o ní však rozhodnout v samotném výroku rozsudku. Důvody pro zamítnutí opomenuté části nároku žalobce jsou však zcela totožné s těmi uvedenými v bodech 14. - 17. odůvodnění původního rozsudku a zakládají se zejména na výši tržního nájemného za užívání předmětných nemovitostí, stanoveného znalkyní. Znalkyní určená výše tržního nájemného byla nižší než částka, z níž vycházel žalobce a tato okolnost pak byla jedním z hlavních důvodů pro částečné zamítnutí žaloby, přičemž tento důvod se v celém rozsahu uplatní i na opomenutou část řízení, o níž je nyní rozhodováno. Došel-li soud k závěru, že za období od 4. 2. 2018 do 4. 2. 2021 žalobci náleží bezdůvodné obohacení pouze ve výši 210 000 Kč, pak skutečnost, že žalobce za toto období požadoval zaplatit částku 756 000 Kč namísto pouhých 288 000 Kč, o kterých soud rozhodl v původním rozsudku, na materiálním posouzení věci nic nemění. Soud proto k důvodům zamítnutí žaloby i v opomenuté části zcela odkazuje na předcházející rozsudek ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-229.10. Soud z obsahu spisu dále zjistil, že nebylo rozhodnuto ani o náhradě nákladů vzniklých státu. Ustanovené znalkyni bylo usnesením ze dne 3. 6. 2021, č. j. 8 C 38/2018-205, přiznáno znalečné ve výši 11 902 Kč. Žalobce na základě usnesení ze dne 28. 5. 2019, č. j. 8 C 38/2018-51, uhradil zálohu na důkaz ve výši 10 000 Kč a část odměny znalkyně ve výši 1 902 Kč proto musela být vyplacena z rozpočtových prostředků soudu, čímž došlo ke vzniku nákladů státu právě v této výši (1 902 Kč).11. Podle ustanovení § 148 o. s. ř., má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.12. V původním rozsudku rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch obou účastníků byl pouze částečný (výrok V. a bod 18. odůvodnění rozsudku). Z toho důvodu byla doplňujícím rozsudkem povinnost k náhradě nákladů státu rozdělena rovnoměrně mezi účastníky. Do původního rozsudku tak byl vložen nový výrok VII., jímž bylo každému z účastníků uloženo zaplatit polovinu nákladů státu, tedy částku ve výši 951 Kč.13. S ohledem na částečný úspěch obou účastníků bylo rovněž o nákladech vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III. doplňujícího rozsudku).