9 C 126/2022 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným zdejšímu soudu dne 29.8.2022 domáhala zaplacení částky 10 645 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo]. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně – [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaný uzavřeli smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do limitu 10 000 Kč s tím, že žalovaný byl oprávněn čerpat peněžní prostředky po celou dobu trvání smlouvy, a to i opakovaně, až do úvěrového limitu. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné úvěrové podmínky a ceník. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s poplatky a úroky ve výši 16,9% ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednaného úvěrového limitu, tj. ve výši 500 Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím, v němž byla smlouva uzavřena. Žalovaný však splátky nesplácel řádně, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 3.11.2021 úvěr zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 26.1.2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní byla pohledávka za žalovaným ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] s účinností od 1.2.2022 postoupena žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalovanému oznámeno dne 15.2.2022. Žalovaný na dluh po zesplatnění neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru dle žalobkyně činí 9 745 Kč na jistině, 900 Kč na poplatcích, 211,10 Kč na úrocích z prodlení kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a 980,60 Kč na úrocích kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky. Před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek, které žalovaný ani přes tuto předžalobní upomínku neuhradil. 2. V podání doručeném soudu dne 23.12.2022 žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákona č. 257/2016 Sb.“), když před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především z informací získaných od žalovaného, jež žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěru, zejména z výše jeho příjmu doloženého daňovým přiznáním. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, resp. k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, se nevyjádřili, a soud tak dle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), předpokládal, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Žalovaný je státním příslušníkem Bulharska, a proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah – podle ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) – aplikoval co do určení příslušnosti úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a dospěl k závěru, že dle tohoto ustanovení je dána jeho pravomoc i příslušnost k rozhodnutí věci, neboť osoba, která má bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost může být žalována u soudů tohoto členského státu, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (článek 6 a 7 nařízení č. 1215/2012). Podle článku 4 nařízení (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném, pro smluvní závazkové vztahy ze dne 17.6.2008 (Řím I) je rozhodným právem v daném případě právo České republiky, když sídlo poskytovala služby – zápůjčky - (když se jedná o vztah ze smlouvy o úvěru, jak je uvedeno dále) se nachází na území České republiky. 6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] ze dne 26. 4. 2020, jejíž součástí jsou všeobecné úvěrové podmínky a ceník, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 26.4.2020 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr s úvěrovým limitem 10 000 Kč, přičemž žalovaný byl oprávněn čerpat peněžní prostředky po celou dobu trvání smlouvy, a to i opakovaně, až do úvěrového limitu, přičemž se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 16,90 % v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 300 Kč splatných vždy 15. den každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného k zaplacení poskytnutého úvěru ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když výše poskytnutého úvěru, resp. splátek (ve výši 300 Kč měsíčně) odpovídala reálným možnostem žalovaného, tj. jeho příjmu cca 23 995 Kč měsíčně doloženým daňovým přiznáním žalovaného z příjmů fyzických osob za rok 2019 a výdajům stanoveným právní předchůdkyní žalobkyně na základě interního ekonomického modelu ve výši 6 440 Kč a jeho dosavadním úvěrovým splátkám v celkové výši 6 481 Kč měsíčně (prokázáno Posouzením úvěruschopnosti klienta, Daňovým přiznáním z příjmu fyzických osob za rok 219). Z přehledu čerpání a úhrad bylo soudem zjištěno, že žalovaný čerpal úvěr opakovaně, poprvé v den uzavření smlouvy částkou ve výši 10 000 Kč, přičemž v průběhu splácení se opakovaně dostal do prodlení (poprvé již dne 31. 8. 2020), na což byl právní předchůdkyní žalobkyně upozorněn dopisem ze dne 2.10.2021 (prokázáno listinou označenou jako Podklady pre súdne konanie a Poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 2. 10. 2021). Právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s úvěrovou smlouvou (čl. 7 smlouvy) úvěr ke dni 3.11.2021 zesplatnila (prokázáno Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 3.11.2021). Pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy byla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.1.2022, s účinností ke dni 1.2.2022, postoupena na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 15.2.2022 (prokázáno Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.1.2022, včetně Přílohy č. 1/ – Seznamu pohledávek, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15.2.2022 včetně kopie podacího lístku). Žalovaný na dlužných částkách nezaplatil ničeho. Zaslání předžalobní upomínky ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. má soud za prokázané z předžalobní výzvy k plnění ze dne 21.7.2022 včetně kopie podacího lístku. 7. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 8. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným smlouvou o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). 9. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 11. Podle ustanovení § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanovení vláda nařízení; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 14. Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. nabývá postoupením pohledávky postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou