36 C 223/2022-36 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně tvrdila, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] (dále jen„ pozemek žalobkyně“) a žalovaný vlastníkem pozemku parc. [číslo] (dále jen„ pozemek žalovaného“) vše k. ú. [obec] u [obec], [územní celek]. Žalovaný na svém pozemku pěstuje túje a popínavé rostliny, které prorůstají na pozemek žalobkyně. Tyto rostliny vysázené před rokem 2014 jsou vzdáleny méně než 1,5 metru od kraje pozemku a dorůstají výše převyšující 2 m (jejich výška se pohybuje mezi 3 – 4 metry). Její pozemek je z tohoto důvodu zastíněn. Žalobkyně se proto domáhala, aby žalovaný předmětné túje zkrátil na výšku 2 m a zeleň upravil tak, aby ji byl schopen upravovat ze svého pozemku. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že předmětné túje jsou rozhradou mezi pozemky již od 90. let 20. století, přičemž dřevěný plot umístil mezi pozemky až následně, aby zamezil psovy žalobkyně překračovat hranice pozemků. Pokud žalobkyni túje stíní, je třeba říci, že si žalobkyně v uvedené části svého pozemku postavila dům, a to v době, kdy již byly předmětné túje vzrostlé, a o stínění věděla. Žalovaný navíc provádí střih uvedené rozhrady 1 – 2 x do roka. Při tom potřebuje přístup na pozemek žalobkyně, avšak tato četnost není nikterak omezující. Pokud by uvedené rostliny prostříhal, jak požaduje žalobkyně, došlo by k jejich zbytečnému poškození. Požadavek na toto prostříhání je tak zcela nepřiměřený. 3. Soud ze shodných tvrzení účastníků zjistil, že účastníci jsou vlastníky shora uvedených pozemků. Na pozemku žalovaného byly vysázeny před rokem 2014 túje. Tyto jsou umístěny méně než 1,5 m od hranice pozemku a jejich výše převyšuje 2 m. 4. S ohledem na právní názor na věc se soud nezabýval jinými skutečnostmi a veškeré dokazování zamítl pro nadbytečnost. 5. Soud je vázán podanou žalobu, a to zejména obsahem žalobního žádání. To se skládá z 2 částí, a to zkrácení tújí na 2 m (ostatní tvrzené rostliny nemohou převyšovat 2 metry) a ořezání veškeré zeleně způsobem, aby ji bylo možno zastřihávat z pozemků žalovaného. 6. Soud pak z žaloby identifikoval 3 právní důvody, kterých se žalobkyně dovolává, a to odstranění zeleně dle § 1017 o. z., ochrany před imisemi dle § 1013 o. z. a ochrany před omezením jejího vlastnického práva dle § 1021 o. z. 7. Podle § 1017 odst. 1 o. z., má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m. 8. Podle § 3028 odst. 1 o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. 9. Žalobkyně se domáhala uvedeného žalobní žádání s odkazem na ustanovení § 1017 o. z. Toto ustanovení jí však toliko umožňuje požadovat odstranění rostlinstva z hranice jejího pozemku, nedává jí však právo požadovat ořez takového rostlinstva. Uvedené ustanovení je navíc třeba aplikovat na rostliny vysazené nejdříve v roce 2014. Intertemporální ustanovení § 3028 o. z. totiž nelze vyložit jinak než, že rostlinstvo vysazené před rokem 2014 je možné odstranit pouze za podmínek předcházející úpravy. Jiný výklad by představoval přímou retroaktivitu, která je v obecné rovině nepřípustná. Vzhledem k tomu, že předchozí úprava neměla žádné obdobné ustanovení, nebylo možné z podobných důvodů požadovat odstranění rostlinstva vysazeného do konce roku 2013. Ke stejným závěrům dospěl též Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015. Vzhledem k tomu, že předmětné túje byly vysazeny před rokem 2014, není na ně možné citované ustanovení aplikovat. 10. Podle § 1013 odst. 1 o. z., vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 11. Pokud žalobkyně uváděla, že předmětné rostlinstvo na její pozemky prorůstá a její pozemky stíní, odkazuje na klasickou imisní žalobu dle § 1013 odst. 1 o. z. Tou se právě může domáhat ochrany proti vzrostlé flóře na hranicích pozemků, která byla vysazena před rokem 2014, avšak tato obrana musí být v rámci žaloby na ochranu proti neoprávněným imisím (vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017). Citované ustanovení § 1013 o. z. však nedává žalobkyni právo domáhat se stanovení konkrétního plnění ve smyslu aktivního jednání žalovaného, ale dává jí právo se domáhat pouze, aby soud žalovanému zakázal provádět nepřiměřené imise. Způsob, kterým žalovaný následně zabrání imisnímu jednání, je zcela v jeho kompetenci. Proto judikatura dlouhodobě zastává názor, že žalobkyně se může úspěšně žalobou domáhat zákazu imisí, nikoliv však, jak má tohoto bezimisního stavu žalovaný docílit (vizte usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2030/2009, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 1984, sp. zn. CPJ 51/84). 12. Pokud se žalobkyně domáhá ořezu předmětných tújí, domáhá se něčeho, na co jí nárok ze zákona ani z jiného titulu nevyplývá. 13. Podle § 1021 o. z., vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou. 14. Žalobkyně se v rámci petitu též domáhala, aby žalovaný uvedl rostlinstvo do stavu, aby jej byl schopen udržovat pouze ze svého pozemku. Tím nepřímo odkazovala na citované ustanovení. Soud však konstatuje, že uvedené ustanovení dopadá výlučně na hypotetický požadavek žalovaného udržovat svůj pozemek z pozemků ve vlastnictví žalobkyně v okamžiku, kdy se tohoto přístupu dovolává, nedává však žalobkyni generální oprávnění domáhat se předcházení naplnění tohoto ustanovení žalobou (nejde o ustanovení prevenčního charakteru). Je při tom naprosto nepochybné, že vlastnické právo žalovaného může být omezeno pouze podle zákona a v jeho mezích a soud mu nemůže ukládat povinnosti, které mu z ničeho nevyplývají. 15. Protože se žalobkyně domáhala práva, kterého dle zákona nemá, nezbylo soud než žalobu zcela zamítnout. 16. Vzhledem k tomu, že dokazování by na uvedeném právním stavu nemohlo cokoliv změnit, nebylo pro nadbytečnost provedeno. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 400 Kč ve výši 1 134 Kč.