48 C 76/2023 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou dne 1. 3. 2018 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], reg. č. [anonymizováno] [číslo], sídlem [adresa], [číslo], [země] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a na základě které žalovaný čerpal úvěr v období od 7. 5. 2018 do 4. 11. 2022 v celkové výši 141 600 Kč. Žalovaná částka 55 048,18 Kč se skládá z nesplacené jistiny ve výši 44 992,54 Kč a úroků ve výši 10 055,64 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 1. 4. 2018. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 spolu se seznamem postupovaných pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována lustrací z veřejně dostupných databází a dokladu totožnosti. Žalovaný pohledávku nezaplatil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 12. 3. 2023. 2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, kterým žalovanému uložil, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatil žalobkyni částku ve výši 55 048,18 Kč s příslušenstvím, nebo aby ve stejné lhůtě podal proti němu odpor. Elektronický platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 4. 7. 2023 a dne 18. 7. 2023 podal žalovaný proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor s tím, že uvedl, jej podává z důvodu doby plnění a možnosti splátkového kalendáře k finanční situaci. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 1. 3. 2018 spolu se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru a obchodními podmínkami společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela prostřednictvím elektronických prostředků s žalovaným smlouvu, dle které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 35 000 Kč; žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit spolu s úroky a poplatkem za čerpání. Úvěr byl poskytnut na období 1 roku. 5. Z transakční historie soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 141 600 Kč a že žalovaný uhradil právní předchůdkyní žalobkyně celkově částku 261 459,91 Kč. 6. Další žalobkyní navržené důkazy nebyly pro rozhodnutí ve věci samé relevantní. 7. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou smlouvou o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). 8. Podle ustanovení § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 86 zákona o spotř. úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 588 o. z., přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Na základě předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je zároveň smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotř. úvěru. Dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného lustrací ve veřejně dostupných databází, z nichž nedošla k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně však vůbec nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, které jsou pro ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření ve veřejně dostupných databází. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak vůbec nezabývala konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotř. úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 14. Otázka, zda v případě absence řádného posouzení úvěruschopnosti nastává absolutní nebo relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru již byla řešena Soudním dvorem Evropském unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C‑ 679/18 Soudní dvůr shledal, že:„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. 15. S odkazem na citované rozhodnutí Soudního dvora, § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru a § 588 o. z. tak soud z úřední povinnosti shledal, že uzavřená smlouva o půjčce je absolutně neplatná a žalovaný byl povinen žalobkyni vrátit pouze částku, kterou mu právní předchůdkyně poskytla, tedy částku ve výši 141 600 Kč, což učinil ještě před podáním žaloby, když ke dni 22. 2. 2023 na pohledávku zaplatil částku v celkové výši 261 459,91 Kč, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl (výrok. I. rozsudku). 16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci plně úspěšnému žalovanému soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč, která představuje paušální náhradu nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč jeden úkon, a to odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu (dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). 17. Lhůta ke splnění povinnosti byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.),