34 C 260/2023-47 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu dne 19. 10. 2023 domáhala zaplacení částky 13 948,01 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 21202715 ze dne 5. 2. 2021. Na základě předmětné smlouvy žalovaný čerpal úvěr jiný než na bydlení ve výši až do výše 15 400 Kč, který měl být splacen nejpozději do 7. 3. 2021. Úvěruschopnost žalovaného ověřovala žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází vedených spol. CNBC, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaný je schopen platit poskytnutý úvěr. Dále žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence AISP, případně ze žalovaným předložených výpisů z účtu a výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25 000 Kč. Žalovaná částka 13 948,01 Kč se skládá z nevrácené jistiny, žalovaný na svůj dluh zaplatil dne 7. 7. 2021 částku 1 051,99 Kč. Žalovaná do dnešního dne žalovanou částku neuhradila, a to ani přes zaslání předžalobní upomínky ze dne 20. 5. 2023.2. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že při uzavírání smlouvy žalobkyně nedostatečně prověřila jeho schopnost úvěr splácet. Dále během roku 2021 zaplatil žalobkyni částku 9 000 Kč.3. Žalobkyně a žalovaný jednali dne 5. 2. 2021 o uzavření smlouvy o úvěru č. 21202715, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 15 400 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s příslušenstvím ve lhůtě do 7. 3. 2021 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 3 700 Kč (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru s postupným čerpáním). Částku 15 000 Kč žalobkyně poskytla žalovanému dne 5. 2. 2021 převodem na účet (zjištěno z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). O zaplacení dlužné částky bya žalovaný upomínán předžalobní upomínkou z 25. 8. 2022 (soud zjistil z předžalobní upomínky a podacího lístku). Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný žije na adrese , adresa, . Domácnost má jednoho člena, příjem má jeden člen domácnosti. Pravidelné měsíční výdaje má žalovaný ve výši 5 000 Kč, pravidelné minimální výdaje 6 360 Kč měsíčně. Výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25 000 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni dohromady částku 9 000 Kč (zjištěno z příjmového pokladního dokladu z 1. 7. 2021 a potvrzení o provedení tuzemské platby z 11. 6. 2021).4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 75 zákona o spotř. úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotř. úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou žalobkyně a žalovaná uzavřely, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupovala žalovaná jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru.10. Zákon o spotř. úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy žalobkyni, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena absolutní neplatností (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020). Zákon o spotř. úvěru jasně stanovuje povinnost poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to před uzavřením smlouvy, a poskytovateli zakazuje smlouvu uzavřít, pokud by posoudil, že spotřebitel nebude schopen úvěr splácet. Tuto povinnost měla žalobkyně plnit s odbornou péčí a nespoléhat se pouze na údaje sdělené žalovaným. Tuto povinnosti na straně poskytovatele spotřebitelských úvěrů a zápůjček nelze odbýt poukazem na to, že kdyby žadatel o úvěr neuvedl pravdivé informace, mohl by se dopustit trestného činu. Povinnost kladená zákonem na poskytovatele spotřebitelských úvěrů je povinnost nezávislá na případné odpovědnosti žalované v trestněprávní rovině.11. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotř. úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se na jednání soudu nedostavila, z jednání se omluvila, a tím se připravila o možnost být soudem poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ohledně své povinnosti navrhovat důkazy na podporu svého tvrzení, že schopnost žalované úvěr splácet prověřovala řádně.12. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotř. úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.13. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovan