9 C 44/2024-26 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobou podanou u nadepsaného soudu dne 21.11.2023 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku uvedenou ve výroku I. Tvrdila, že žalovaná jako zaměstnanec žalobkyně pro ni vykonávala práci jako prodavačka v provozovně v , Anonymizováno, , a to na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, . Při plnění pracovních úkolů žalovaná odcizila tržby, které měly být uloženy na bankovní účet, čímž způsobila žalobkyni škodu ve výši 51 850 Kč. Žalovaná se dohodou ze dne 31.8.2023 zavázala tuto škodu uhradit do 10.9.2023, což přes výzvu neučinila.2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, který usnesením ze dne 31.1.2024, č. j. , Anonymizováno, zrušil, neboť se jej nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud měl v souladu s předchozí řádně doručenou výzvou za to, že oba účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Ve věci byl zjištěn tento skutkový stav: Z dohody o způsobu náhrady škody ze dne 31.8.2023 bylo zjištěno, že žalovaná s žalobkyní spolu uzavřeli pracovní smlouvu, a to dne , datum, , na základě které žalovaná vykonávala pro žalobkyni práci na pozici prodavačka v provozovně , Anonymizováno, , adresa, , a to od 1.7.2023. Při plnění pracovních úkolů ve dnech 17.8.2023 až 31.8.2023 došlo ze strany žalované ke krádeži vkladů do banky v celkové výši 51 850 Kč, čímž vznikla žalobkyni škoda v této výši, kterou žalobkyně žalované písemně oznámila a zároveň s ní projednala dne 31.8.2023. Žalovaná v této dohodě uznala svůj závazek k úhradě vzniklé škody žalobkyni co do důvodu a výše a zavázala se jej zaplatit do 10.9.2023 (prokázáno přílohou č. 1 k dohodě). Jak prokazuje výzva ze dne19.9.2023, žalovaná tento závazek řádně nesplnila, a proto ji žalobkyně před podáním žaloby vyzvala k úhradě znovu; dodejkou bylo prokázáno, že výzvu žalovaná převzala dne 5.10.2023.4. Dle ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „ZP“) pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.5. Dle ustanovení § 301 ZP zaměstnanci jsou povinni a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.¨6. Dle ustanovení § 250 odst. 1 ZP je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.7. Dle ustanovení § 257 odst. 1,2 ZP (1) zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. (2) Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.8. Dle § 4 ZP pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.9. Dle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.z.“ uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.10. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná jako zaměstnanec při výkonu závislé práce pro žalobkyni způsobila žalobkyni jako zaměstnavateli škodu, když vědomě neuložila tržbu na bankovní účet žalobkyně, ale ponechala si ji. Tím jí vznikla povinnost k její náhradě ve smyslu § 250 odst. 1 ZP, přičemž výše škody je dána výší odcizené částky, kterou je žalovaná povinna vrátit v penězích dle § 257 odst. 1 ZP; není dána žádná limitace výše škody dle § 257 odst. 2 ZP, neboť žalovaná jednala úmyslně. Žalovaná tento dluh co do důvodu a výše výslovně uznala, a proto má soud za to, že dluh v žalobou uplatněné výši ke dni uznání dluhu trval (viz § 4 ZP ve spojení s § 2053 o.z.). Žalovaná ani netvrdila, ani neprokázala opak, tedy, že by dluh nevznikl. Soud tak žalobě vyhověl včetně nároku na zaplacení úroků z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s peněžitým plněním (dle § 1970 o.z.); výše úroků z prodlení byla stanovena dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci plně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 074 Kč, odměny advokáta ve výši 3 180 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“, za každý ze 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT za každý ze 3 shora uvedených úkonů právní služby, 21% DPH z uvedených částek (bez soudního poplatku), celkem 14 706,40 Kč.12. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.; náhrada nákladů řízení na zákonné platební místo.