7 C 242/2025-22 — Okresní soud Praha-východ

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 19 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2024 do zaplacení a dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 380 Kč, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 12. 2023. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 1. 12. 2023 smlouvu o zápůjčce, na základě které mu poskytla finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uhradit kromě jistiny také poplatek ve výši 7 200 Kč. Celková částka 19 200 Kč měla být splacena ve třech měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne 10. 3. 2024. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník, podle nichž se žalovaný zavázal hradit i další poplatky. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle tvrzení žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného. Žalovaný neplnil své závazky řádně a včas, čímž se dostal do prodlení. Ke dni podání návrhu žalovaný uhradil částku 5 284 Kč, která byla započtena na smluvní pokutu a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní výzvou ze dne 5. 11. 2024, avšak na výzvu nereagoval a dluh neuhradil.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 12. 2023 smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč oproti závazku žalovaného poskytnutou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 200 Kč. Jistina spolu s poplatkem byly splatné ve třech splátkách, a to 30., 60. a 90. den od poskytnutí zápůjčky. Mezi žalobkyní a žalovaným byla v případě prodlení žalovaného se splacení poskytnuté částky sjednána povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (viz smlouva o zápůjčce). Žalobkyně žalovanému dne 1. 12. 2023 na jeho účet poskytla částku 12 000 Kč (viz výpis z účtu). Žalovaný byl žalobkyní k úhradě dlužné částky opakovaně vyzýván, avšak bezvýsledně, pročež žalobkyně dluh zesplatnila (viz upomínky ze dne 4. 1. 2024, 5. 2. 2024, 16. 2. 2024 a 15. 3. 2024, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 6. 3. 2024). Žalovaný byl dále žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou odeslanou dne 5. 11. 2024 s třídenní lhůtou k úhradě (viz předžalobní výzva vč. podacího lístku), avšak celkově uhradil pouze částku 5 284 Kč.6. Zaplacení zbylé dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.7. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení a doložila, z čeho konkrétně a jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně ničeho nedoplnila s tím, že to zřejmě povede k posouzení smlouvy o zápůjčce jako neplatné a žádá proto, aby jí žalovaný vrátil vše, co podle smlouvy o zápůjčce dostal, tj. vrátil bezdůvodné obohacení, spolu s úroky z prodlení v zákonné výši a nahradil jí náklady řízení.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.12. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva, kterou právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli, je smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, v tomto případě tedy právní předchůdkyni žalobkyně, před uzavřením smlouvy posoudit schopnost úvěrovaného spotřebitele, tedy žalovaného, poskytnutý úvěr splatit. V případě, že poskytovatel spotřebitelského úvěru neprověří úvěruschopnost spotřebitele v souladu se zákonem, a přesto spotřebiteli úvěr poskytne, je smlouva o úvěru stižena neplatností.16. Dle žalobních tvrzení žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, k výzvě soudu však žádné konkrétní tvrzení neuvedla a žádné doklady o zkoumání úvěruschopnosti nedoložila. Z její reakce na výzvu soudu se podává srozumění s tím, že smlouva je neplatná a vráceno má být bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Soud má tedy za to, že žalobkyně nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, které jsou pro ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření v interních a externích registrech a systémech. Nezabývala se konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).17. Otázka, zda v případě absence řádného posouzení úvěruschopnosti nastává absolutní nebo relativní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru již byla řešena Soudním dvorem Evropském unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C679/18. Soudní dvůr shledal, že: „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. S odkazem na citované rozhodnutí Soudního dvora, § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. tak soud z úřední povinnosti shledal, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná a žalovaný je povinen žalobkyni vrátit pouze zbývající část poskytnuté jistiny ve výši 6 716 Kč (12 000 Kč – 5 284 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení.18. Vzhledem k tomu, že je žalovaný se splněním svého dluhu v prodlení a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by za své prodlení nebyl odpovědný, přiznal soud žalobkyni