Okresní soud Praha-východ 6 C 106/2026-20 – Bezdůvodné obohacení

Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení částky 146 304,41 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 3. 2025. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému postupně finanční prostředky v celkové výši 69 068 Kč, které měl žalovaný splácet v pravidelných denních splátkách spolu se smluvním úrokem a sjednanými poplatky. Žalovaný na dluh uhradil celkem 247,64 Kč. V důsledku prodlení žalovaného se splácením úvěru žalobkyně smlouvu dne 11. 9. 2025 vypověděla, přičemž žalovaný se ode dne 12. 9. 2025 ocitl v prodlení s úhradou celého dluhu. Žalovaná částka 142 477,56 Kč představuje dlužnou jistinu, smluvní úrok, poplatek za vyplacení tranší úvěru a poplatky za sjednané doplňkové služby; žalovaná částka 3 826,85 Kč představuje smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení žalovaného. Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací z databází CNCB, NRKI, BRKI, ISIR, CEE a dle informací získaných od žalovaného. Pro případ, že by soud neuznal její nárok na zaplacení z titulu smlouvy, žádala žalobkyně, aby jej v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, v důsledku čehož má soud za to, že s takovým postupem souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 3. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec až do ve výši 69 200 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných denních splátkách spolu s úrokem ve výši 0,883 % denně a s poplatky (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet č. , č. účtu, a z občanského průkazu (potvrzení o autorizaci ověření totožnosti, kopie občanského průkazu). Žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet č. , č. účtu, dne 23. 3. 2025 částku 35 000 Kč, 19. 4. 2025 částku 11 000 Kč a dne 23. 4. 2025 částku 10 600 Kč a částku 12 468,33 Kč (přehled bankovních transakcí). Žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splnit dluh tak, že z příjmových transakcí na účtu žalovaného zjistila, že má měsíční příjem 39 662 Kč (žalovaný tvrdil částku 28 000 Kč), a při zohlednění výdajů na půjčky 2 500 Kč, na bydlení 12 000 Kč, nezbytných výdajů 500 Kč, zbytných výdajů 500 Kč a rezervy 500 Kč vypočetla minimální měsíční výdaje 9 005 Kč měsíčně při 2 členech domácnosti s příjmem a disponibilní příjem 18 500 Kč (potvrzení o prověření příjmu a výpis o posouzení úvěruschopnosti). Z důvodu nehrazení splátek žalobkyně dne 11. 9. 2025 e-mailem vypověděla smlouvu a sdělila, že celkový dluh je k tomuto dni splatný v plné výši (sdělení ze dne 11. 9. 2025). Dne 16. 12. 2025 byla žalovanému odeslána předžalobní upomínka (předžalobní výzva ze dne 14. 12. 2025 vč. potvrzení o podání doporučené zásilky).5. Z ostatních důkazů soud nezjistil žádné další relevantní skutečnosti nad rámec shora uvedených, další dokazování soud neprovedl pro nadbytečnost.6. Po právní stránce soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru absolutně neplatná.12. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) – srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.13. V řešeném případě dospěl soud k závěru, že žalobkyně dostatečně nesplnila povinnost prošetřit úvěruschopnost žalovaného plynoucí z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tvrdila, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Soud však konstatuje, že způsob ověřování byl v daném případě zjevně nedostatečný a nedůsledný.14. Žalobkyně zkoumala příjmy žalovaného z příjmových transakcí na jeho bankovním účtu, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný disponuje čistým měsíčním příjmem ve výši 39 662 Kč, ačkoli sám žalovaný v žádosti o úvěr uváděl příjem pouze 28 000 Kč. Již tato výrazná disproporce měla být pro žalobkyni signálem k důkladnějšímu ověření skutečné výše příjmů žalovaného. Lze totiž jen stěží považovat za obvyklé, aby žadatel o úvěr uváděl nižší příjem, než jakého ve skutečnosti dosahuje. Pokud se žalobkyně spokojila s výsledkem vlastního vyhodnocení bankovních transakcí, z něhož vyplýval podstatně vyšší příjem než příjem deklarovaný žalovaným, aniž vzniklý rozpor dále prověřila, nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s potřebnou mírou obezřetnosti.15. Žalobkyně blíže nezkoumala výdaje žalovaného, tedy kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení atd. Žalobkyní vypočtené výdaje 9 005 Kč se (i při sdílení některých výdajů s druhou osobou v domácnosti) již na první pohled jeví jako nedostatečné a žalobkyně je proto měla ověřit.16. Jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.17. Soud má tedy za to, že žalobkyně řádně nezjišťovala konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, které jsou pro ověření schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet minimálně stejně důležité jako šetření ve veřejně dostupných databázích. V řízení bylo prokázáno, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo omezeno na zjištění údajů získaných od žalovaného v rámci automatizovaného a redukovaného procesu, aniž by byly přezkoumány listiny dokládající konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, zjištěna podrobně jeho osobní situace. Přitom, jak se podává z judikatury, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť žalobkyně se vůbec nezabývala konkrétní a individuální situací žalovaného a posouzení úvěruschopnosti bylo tedy podle názoru soudu učiněno pouze formalisticky a nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyně tedy nedostála povinnostem daným § 84-89 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž způsobila neplatnost smlouvy.18. Ostatně již ze samotné žaloby vyplývá, že žalobkyně byla s neplatností smlouvy srozuměna, když pro případ, že by soud neuznal nárok ze smlouvy, žádala, aby jí byla jistina přiznána jako bezdůvodné obohacení.19. Žalobkyni tak náleží z titulu bezdůvodného obohacení (finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě neplatné smlouvy a jsou tak posuzovány podle § 2991 o. z.) pouze poskytnutá jistina. Soud vycházel z toho, že na závazek dle neplatné smlouvy byla poskytnuta částka 69 068,33 Kč. Pakliže žalovaný v souvislosti s neplatnou smlouvou uhradil 247,64 Kč, je nadále povinen vydat žalobkyni v režimu bezdůvodného obohacení částku 68 820,69 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu pro nedůvodnost zamítl, a to včetně požadovaného příslušenství (výrok II.).20. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěšnosti účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení byl z větší části úspěšný žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).21. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), když soud neshledal důvody pro její prodloužení či stanovení splátek.