41 C 204/2021-24 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se vedle jistiny zavázal žalobkyni uhradit souhrnný poplatek ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku ve výši [částka] měl žalovaný splácet prostřednictvím pravidelných týdenních splátek ve výši [částka]. Žalovaný splácel svůj dluh nepravidelně, přičemž dlužnou částku uhradil pouze co do výše [částka]. Splatnost pohledávky nastala dle uzavřené smlouvy dne [datum]. Žalovaný svůj dluh neuhradil i přesto, že byl k zaplacení vyzván předžalobní upomínkou ze dne [datum]. 2. Stanovisko žalovaného k podané žalobě se soudu nepodařilo zjistit. 3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek stanovených v § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. obsahuje tento rozsudek zkrácené odůvodnění. 4. Soud na základě listin předložených žalobkyní dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne [datum] dohodu označenou jako smlouva o úvěru [číslo]. Nedílnou součástí této smlouvy jsou obchodní podmínky žalobkyně označené jako smluvní podmínky smlouvy o úvěru. Žalovanému byla na základě této smlouvy předána částka [částka] v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se jednak zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a jednak jí navíc uhradit souhrnný poplatek ve výši [částka]. Tento poplatek není smlouvou ani obchodními podmínkami žalobkyně nikterak definován. Výpůjční úroková sazba byla dle obchodních podmínek žalobkyně sjednána na 60 % ročně a RPSN bylo ve výši 205 %, a to pro úhradu celkové dlužné částky prostřednictvím 56 týdenních splátek. Celková částka tedy činila [částka]. Žalovaný se zavázal uhradit tuto částku v pravidelných týdenních splátkách po [částka]. 5. Soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o zápůjčce. Závazek žalovaného byl smlouvou koncipován tak, že žalobkyni zaplatí jistinu půjčky ve výši [částka] a dále poplatek v celkové výši [částka]. [příjmení] odpovídající tomuto poplatku není nikterak definována. Ze smlouvy ani z obchodních podmínek žalobkyně není nijak zřejmé, za jakou konkrétní činnost je tento poplatek účtován či jaká má být dle věřitele povaha takovéhoto poplatku. Soud proto uzavřel, že tento poplatek je třeba hodnotit jako úplatu za půjčení peněz, což je definice smluvního úroku. Lze tedy konstatovat, že svou podstatou představuje předmětný poplatek kapitalizovaný smluvní úrok. Tento závěr podporuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 28 Co 33/2003. 6. Při výši jistiny [částka] a výší kapitalizovaného smluvního úroku [částka] se pak soud zabýval tím, zda úrok v této výši není úrokem nepřiměřeným, tedy zda jeho výše není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o. z. Za takový je třeba považovat úrok ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V daném případě představuje úrok 73,60 % jistiny zápůjčky. V případě nebankovních subjektů se předpokládá, že výše úrokové sazby bude vyšší než u subjektů bankovních, zejména s přihlédnutím k vyšší míře rizika nesplacení poskytnuté půjčky. Avšak ani zde nemůže být míra úroku bezbřehá a zcela neúměrná. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky [webová adresa]) se pohybovaly v průběhu roku 2015 mezi 13 až 14 % ročně. Sjednaná výše ročního úroku tedy představuje více než pětinásobek úrokové sazby obvyklé v daném období. Je proto zcela zřejmé, že takovou výši úroku nelze hodnotit jako přiměřenou, ale naopak ve vztahu k úrokovým sazbám uplatňovaným bankami v daném období jako naprosto neúměrnou. Neúměrnost sjednaného úroku dokresluje i výše roční procentní sazby nákladů ve výši 205 %, přičemž právě roční procentní sazbu nákladů je vzhledem ke standardizovanému způsobu jejího výpočtu třeba považovat za vypovídající a transparentní srovnávací ukazatel z hlediska celkové ceny spotřebitelského úvěru v rámci Evropské unie. Jako takový proto soud hodnotí sjednaný kapitalizovaný úrok, označený smlouvou jako„ poplatek“, za odporující dobrým mravům ve smyslu ust. § 580 o. z. Smluvní ujednání, kterým byl tento úrok sjednán, je pak v daném případě dokonce absolutně neplatné ve smyslu ust. § 588 o. z., a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy. 7. Soud tedy shledal nárok žalobkyně oprávněným pouze co do jistiny poskytnuté půjčky, tj. co do částky [částka]. Žalobkyně v tomto směru soudu předložila listinné důkazy, které osvědčují, že žalobkyně předala žalovanému smluvenou zápůjčku v plné výši, což žalovaný stvrdil svým podpisem na smlouvě. V řízení zároveň nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o opaku. V tomto rozsahu proto považuje soud nárok žalobkyně za prokázaný a oprávněný. Zároveň je však třeba zohlednit splátky, které žalovaný z titulu smlouvy žalobkyni zaplatil. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný zaplatil celkem [částka]. Tato částka vyplývá i z platební historie žalovaného doložené žalobkyní. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný dlužnou částku ve výši [částka] již uhradil, resp. dokonce ji v rozsahu [částka] přeplatil. Soud proto podanou žalobu zamítl v celém rozsahu, neboť nárok žalobkyně ve výši [částka], který soud vyhodnotil jako oprávněný, byl žalovaným zcela uspokojen. 8. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, avšak – jelikož tomuto žádné náklady řízení nevznikly – rozhodl soud II. výrokem tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.