36 C 133/2023-29 — Okresní soud Praha-západ

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 10849 Kč s příslušenstvím, protože nesplnil beze zbytku peněžité závazky z úvěrového vztahu, založeného smlouvou z [datum], v jehož rámci získal úvěr 10 tis. Kč za poplatek 330 Kč, a za další poplatky, sjednané odkazem na sazebník. Součástí smluvních ujednání bylo právo žalobce požadovat po žalovaném smluvní pokutu při prodlení se splácením úvěru, a to 3% z nesplacené části úvěru, tedy 255 Kč. Dluh 10849 Kč se stává s neuhrazené jistiny 8487 Kč, poplatků 330 Kč, 594 Kč, 294 Kč a 489 Kč, spojených s poskytnutím úvěru, tzv. bezpečnou splátkou, dále za SMS zprávy, a za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem splatnosti.; a dále z již uvedené smluvní pokuty 255 Kč, a konečně z účelně vynaložených nákladů předsoudního vymáhání 400 Kč. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vyšel žalobce ze zjištění jeho příjmů, nahlížel též do nebankovního registru klientských informací, a pokud jde o jeho výdaje, vyšel z určitého statistického modelu, jenž staví na určitém výpočtu kreditorního skóre klienta. Žalovaný se nevyjádřil. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím zjištěním a k celkovému závěru o skutkovém stavu věci: účastníci uzavřeli [datum] smlouvu o úvěru, žalobce jako úvěrující, žalovaný jako úvěrovaný. Jednalo se o úvěr na částku 10 tis. Kč za úrok a poplatky podle sazebníku, s ujednáním o smluvní pokutě 3% z nesplacené jistiny, zde tedy v hodnotě 255 Kč za prodlení s úhradou splátky. Součástí smluvního ujednání byly též náklady za vymáhání pohledávek. Žalovaný měl splatit úvěr s poplatkem 330 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí; v důsledku různých zpoplatněných služeb žalobce respektoval oddložení splatnosti, a splátky (smlouva o úvěru, sazebník poplatků, občanský průkaz žalované, výpis žalobce z obchodního rejstříku). Žalobce vyplatil úvěr žalovanému v den uzavření smlouvy, žalovaný za celou historii úvěrového vztahu splatil pouze tři splátky (interní doklad o výplatě úvěru, výpis z úvěrového účtu, tvrzení žalobce). Žalobce si ověřil úvěruschopnost žalovaného tak, že zjistil údaje o jeho poměrech: je zaměstnán se mzdou 23,4 tis. Kč, děti nemá; žije s partnerkou, která má mzdu 26,7 tis. Kč. Žalovaný na jiných závazcích splácí 2360 Kč měs. Žalobce také nahlédl ohledně žalovaného do registrů isir, merky, solus a ciribis. Dále si žalobce nechal předložit výpis z účtu žalovaného u Raiffeisenbank za leden 2022 s příjmy 26,3 tis. Kč a s výdaji témž 26 tis. Kč. Dále žalobce provedl úvahu podle vlastní interní metodiky (listiny k úvěruschopnosti). Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle §§ 86 a 87 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí, že Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. Soud hodnotil provedené důkazy zvlášť a v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všemu, co za řízení vyšlo najevo. Žalobce sice prokázal, že účastníci uzavřeli v tvrzeném postavení úvěrovou smlouvu a že žalovanému úvěr vyplatil, nicméně svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného založil do značné míry na popisu své metodiky, tedy určitého hodnotícího statistického modelu (pokud jde o výdaje spotřebitele). Soud dospěl k závěru, že namísto sofistikovaného odůvodnění určitého modelu, který může být v určitých případech správný (efektivní), se v této věci očividně minul s účelem směrnice č. 2008/48/ES, jakož i s úpravou povinnosti zkoumat úvěruschopnost, neboť žalovaný splatil jen tři splátky (resp. původní splatnost uhradit úvěr s poplatky do 30 dnů od výplaty evidentně nedodržel), přičemž v době, kdy si úvěr bral, měl na bankovním účtu prakticky stejné příjmy jako výdaje. Pokud by žalobce řádně zkoumal faktická aktiva a pasiva žalovaného, mohl by dospět k lepším závěrům, zda bude schopen úvěr splácet, namísto spolehnutí se na statistický model. Soud proto hodnotil postup žalobce jako kontrastující k proveditelným úkonům úvěráře, jenž mohl a měl po žalovaném žádat doložení jeho majetkových poměrů k vzetí si úvěru. Nadto je třeba uvést, že existuje v právních databázích (např. v Automatizovaném systému právních informací - ASPI) několik desítek rozhodnutí krajských soudů k výkladu §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, z nichž se podává, že se výdaje spotřebitele mají řádně zkoumat. Jakkoli je soud toho názoru, že nejlepším důkazem o úvěruschopnosti spotřebitele je jeho objektivní platební morálka v rámci konkrétního úvěrového vztahu, v této věci žalovaný splatil pouze tři splátky, aniž by bylo zřejmé, že se jedná o jeho svévoli. Jestliže věc nasvědčuje tomu, že žalovaný neměl dostatek prostředků, je nezbytné, aby úvěrující řádně prokázal splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně a že žalobci náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z. a nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o.z. a podle nař. č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k dodatečnému plnění. Ve zbývajícím rozsahu (poplatky z úvěru, úrok z úvěru, smluvní pokuty, náklady předsoudního vymáhání) žalobu zamítl, neboť neměla podklad v platné smlouvě. Soud vypočetl výši bezdůvodného obohacení tak, že od jistiny úvěru 10 tis. Kč odečetl plnění žalovaného z [datum] ve výši 1504 Kč, dále z [číslo], [číslo], [číslo], [datum] vždy po jedné koruně, dále z [datum] ve výši 1490 Kč, a z [datum] ve výši 1 Kč Celkem žalovaný uhradil 4488 Kč, což činí při rozdílu k částce 10 tis. Kč, výsledných 5512 Kč. Úrok z prodlení přiznal soud od data zesplatnění úvěrových závazků, tedy od [datum], kdy byl již žalovaný objektivně v prodlení. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1,2 a podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnějšímu žalobci přiznal poměrnou náhradu 9,44 % (10 tis. – [číslo] = [číslo], což je úspěch – neúspěch [číslo] = 1024 Kč, což je 9,44% žalované částky). Výpočet náhrady zohlednil tyto náklady: soudní poplatek 800 Kč, odměnu zástupce žalobce za tři úkony právní služby, tj. za převzetí věci, za sepis upomínky a za sepis žaloby 3 x 300 Kč podle § 14b vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a dále paušální náhradu hotových výdajů 3 x 100 Kč podle § 14b a 1 x 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu; a dále náhradu daně z přidané hodnoty 21% z odměn a paušálů ve výši 252 Kč. Součtem náhrada činí 2252 Kč. S ohledem na částečný úspěch přiznal soud žalobci poměrnou náhradu [číslo] x 0,944 = 213 Kč.