36 C 129/2025-62 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 635 327,93 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 17 973,83 Kč, úroků ve výši 8,07 % ročně z částky 628 957,93 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 42 017,01 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 635 327,93 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 638 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne 8. 8. 2023 poskytla společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.2. Ve věci bylo rozhodnuto za podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, který se ani k jednomu jednání i přes řádné předvolání nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení. S ohledem na to, že žalobkyně ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, měl soud žalobní tvrzení o skutkových okolnostech, týkajících se věci, za nesporná. Přesto se z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tedy zda ještě před uzavřením smlouvy řádně a s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného.3. Žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně před uzavřením dané smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Banka vyšla z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, žalovaný předložil i potvrzení o svém příjmu. Banka při hodnocení úvěruschopnosti porovnala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických statistických dat, tím získala částku jeho disponibilních zdrojů. Z interních a externích zdrojů dále zjistila, že žalovaný v dané době neměl žádné další závazky, a po provedeném individuálním hodnocení tedy žádosti žalovaného vyhověla a konsolidovala jeho závazky.4. Soud pro posouzení věci z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru provedl následující dokazování.5. Z žádosti o úvěr, konsolidace půjček, bylo zjištěno, že žalovaný v rozhodné době prohlásil, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je svobodný, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, jako technik/řidič. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 22 380 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činil 80 000 Kč, měsíční náklady na bydlení činily 0 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady činily 1 000 Kč. Neměl žádné srážky ze mzdy a žádné jiné měsíční splátky, než dva úvěry, které chtěl takto konsolidovat, přičemž u jednoho splácel 1 506,01 Kč a u druhého 6 333,79 Kč měsíčně.6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 8. 8. 2023 měl soud za prokázáno, že čistý měsíční příjem žalovaného od uvedené společnosti činil za poslední tři měsíce 24 778 Kč.7. Z platební historie vyplynulo, že žalovaný doposud uhradil celkem jen 24 389,54 Kč.8. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žádné pro věc relevantní informace zjištěny nebyly, neboť obsahovalo pouze tvrzení žalobkyně. Po právní stránce soud poté uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat rovněž relevantní doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o s