8 C 188/2022-44 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobce se domáhal, aby soud žalované uložil povinnosti specifikované ve výroku I tohoto rozsudku. Uvedl, že je minoritním spoluvlastníkem daných nemovitostí a že žalovaná mu vědomě a úmyslně znemožňuje jejich užívání, byť pouze v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Zcela jej z užívání těchto společných nemovitostí vypudila, zakázala mu vstup, vyměnila zde zámky a nové klíče mu neposkytla. Žalobou se proto domáhá, aby mu žalovaná nad rámec svého podílu nebránila ve výkonu jeho užívacího práva včetně umožnění vstupu, a to k uspokojování jeho běžné bytové potřeby. 2. Žalovaná nárok odmítla s tím, že vše zavinil svým chováním žalobce. Odstěhoval se do bytu v [obec], protože soužití s žalovanou mělo být nemožné a jelikož chtěl mít s dcerou samostatnou domácnost. Žalobce po rozvodu s žalovanou destruuje vypořádání společného jmění i podílového spoluvlastnictví a tato žaloba je jen další obstrukcí bez racionálního jádra. Žalobce ji pronásleduje, v době její nepřítomnosti jezdí do [obec], kde poškozuje části domu, snímá namontované kamery, vypíná hlavní jistič, spouští venkovní kohout vody, také v noci tluče na okna a používá žebřík, aby viděl, s kým žalovaná žije, apod. Jediným řešením je podle ní vypořádání spoluvlastnictví. 3. Strany mezi sebou učinily nesporným spoluvlastnictví žalobce a žalované ke shora citovaným nemovitostem, přičemž žalobci náleží podíl ve výši [číslo] a žalované podíl ve výši [číslo]. Dále mezi sebou učinily nesporným doručení předžalobní výzvy ze dne [datum] žalované. 4. Další návrhy na provedení dokazování soud zamítnul, neboť měl pro posouzení a rozhodnutí věci již jen s ohledem na žalobní tvrzení a také vzhledem ke skutečnostem, které byly mezi stranami nespornými, dostatek podkladů a jiné důkazní prostředky by tak již nemohly přinést další zásadní zjištění. Zjištěný skutkový stav soud poté posoudil následujícím způsobem po stránce právní. 5. Podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. 6. Podle § 1116 o. z. vzhledem k věci jako celku, se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba. 7. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. 8. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. 9. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z ustálené rozhodovací praxe soudů, která je aplikovatelná i za podmínek současného občanského zákoníku, totiž plyne, že jde-li o podílové spoluvlastnictví a nikoli o společné jmění manželů, jako je tomu v projednávaném případě, může většinový spoluvlastník rozhodnout o užívání společné věci i tak, že menšinového spoluvlastníka z užívání – ať již jakýmkoli způsobem – zcela vyloučí. V takovém případě se ovšem vyloučený spoluvlastník proti tomuto, byť i jen faktickému rozhodnutí majoritního spoluvlastníka nemůže bránit negatorní žalobou podle § 1042 o. z., protože nejde o protiprávní zásah do jeho vlastnického práva, ale o výkon práva spoluvlastníka, jehož míra účasti na vytváření společné vůle ohledně společné věci je vyšší. Na druhou stranu to ovšem neznamená, že by takové jednání bylo zcela bez následků, neboť jestliže je minoritnímu spoluvlastníkovi v užívání společné věci bráněno, náleží mu za to finanční náhrada (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, publikovaný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2631/2009, a ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 753/2011). 10. Jestliže tedy žaloba menšinového spoluvlastníka nebyla koncipována na zmíněnou náhradu, ale směřovala na zdržení se určitého jednání většinové spoluvlastnice, resp. i na uložení povinnosti žalované nějakým způsobem konat, nemohlo jí být už jen z tohoto důvodu vyhověno. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I tohoto rozsudku uvedeno. Nad rámec řečeného lze snad ještě dodat, že případné spory a konflikty vznikající mezi účastníky, obzvláště pak za situace, kdy se jeden z nich sám dobrovolně odstěhoval, je lépe řešit prostřednictvím zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví. 11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalované náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají z nákladů za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 4 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 1 500 Kč za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne [datum], účast na jednání soudu dne [datum]) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý tento úkon. To vše s náhradou za daň z přidané hodnoty se sazbou 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. činí celkem 6 534 Kč. 12. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebylo důvodu stanovit lhůtu delší či plnění ve splátkách, a platební místo bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.