3 C 148/2021-84 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 13. 5. 2020 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Žalobu podal u Obvodního soudu pro Prahu 1. Onen soud vedl řízení pod sp. zn. 68 C 1239/2020 a postoupil ji tomuto soudu. 2. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] uzavřel se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejím základě mu zřídil běžný účet a poskytl kontokorentní úvěr [anonymizováno]. Žalovaný tak mohl přečerpat prostředky na svém běžném účtu až do výše povoleného úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal dodržet měsíční kreditní příjem na bankovním účtu a kreditní období na běžném účtu a nepřekročit povolený limit. Žalovaný porušil svoje povinnosti, když překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. Proto banka využila svého práva, v souladu se smlouvou převedla 4. 12. 2017 aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 11 373, 29 Kč na nově zřízený úvěrový účet číslo [bankovní účet] a vyzvala žalovaného k uhrazení této částky pravidelnými splátkami. Žalovaný nesplácel, a proto banka prohlásila úvěr za ihned splatný k datu 10. 4. 2018. Žalovaný je v prodlení se zaplacením. 3. Žalobce prokázal uzavření úvěrové smlouvy smlouvou o bankovních produktech a službách z 11. 3. 2010 spolu s dispozicí ke smlouvě. Ze smlouvy plyne dohoda o kontokorentním úvěru, z dispozice potom povolený denní limit 50.000 Kč. Tvrzení o dluhu žalovaného doložil výpisem z úvěrového účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba] Úroková sazba úvěru plyne ze sazebníku banky. Sesplatnění dluhu prokázal dopisem z 10. 4. 2018, znějícím na 11.373,29 Kč se splatností 10. 4. 2018. Postoupení pohledávky od banky na žalobce bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek z 18. 2. 2020, pohledávka za žalovaným je uvedena v seznamu postoupených pohledávek pod č. 614. Dopisem z 28. 2. 2020 prokázal žalobce oznámení o postoupení pohledávky a poštovním podacím archem z 2. 3. 2020 potom odeslání tohoto oznámení žalovanému. Žalobce předložil soudu předžalobní výzvu k zaplacení z 31. 3. 2020 a poštovní podací arch z 6. 4. 2020, čímž doložil, že před podáním žaloby ještě upomenul žalovaného o zaplacení. 4. Soud má za zjevné, že právní předchůdce posoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka při zavření smlouvy, i když mu to v té době ještě neukládal zákon o spotřebitelském úvěru – ten nabyl účinnosti až 1. 1. 2011. Plyne to z dlouhé doby bezproblémové existence úvěrového vztahu. Proto je možno na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou i ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 5. Žalovaný se ničím nebránil. 6. Posuzovaný případ je svým charakterem případem obchodněprávním ve smyslu ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku. Jedná se totiž o vztah založený smlouvou o úvěru (ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku) a tedy o tzv. absolutní obchod – tj. případ, který má obchodněprávní charakter bez ohledu na právní postavení účastníků vztahu. Žalovaný a žalobce uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobce splnil svoji povinnost a poskytl žalovanému úvěr. Žalovaný naopak nesplnil svoji povinnost, když nesplatil úvěr. Dluh se stal splatným a žalovaný je v prodlení se zaplacením. Podle ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona, a to od doby poskytnutí peněžních prostředků. Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky (ust. § 503 odst. 1 obchodního zákoníku). Proto soud vyhověl žalobě. Žalovaný je v prodlení se zaplacením. Proto žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve spojení s ust. § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. - jednak kapitalizované částkou 585, 65 Kč za dobu od 4. 12. 2017 do 10. 4. 2018, 1 vyjádřené procentní sazbou a požadované za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení. Proto soud vyhověl žalobě. 7. Podle ust. § 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce uspěl ve sporu. Proto má právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení, které žalovaný vynaložil, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku a z náhrady nákladů zastoupení - z náhrady odměny zástupce, náhrady hotových výloh zástupce, náhrady výloh a promeškaného času zástupce a náhrady daně z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 2