13 C 364/2022-38 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 7 045,07 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení revolvingového úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. 6631042853. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového rámce 5 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal aktuální dlužnou částku včetně úroků (ve výši 16,9 % ročně) a případných poplatků dle ceníku banky splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % ze sjednaného úvěrového limitu, tedy částkou 250 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěrový rámec využíval, posléze však přestal splátky hradit. Proto banka ke dni 3. 10. 2021 celý úvěr zesplatnila. Dluh na jistině úvěru činil 4 999,07 Kč, na poplatku 2 046 Kč. Následně byla pohledávka smluvně postoupena na žalobce, a proto se nyní žalobce, namísto původního věřitele, domáhal po žalovaném úhrady celé dlužné částky a nadto po něm požadoval i zaplacení smluvních úroků, jež byly ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 1. 12. 2021 vyčísleny částkou 428,50 Kč a dále je žalobce žádal ve výši 16,90 % ročně z částky 4 999,07 Kč od 2. 12. 2021 do zaplacení. Také požadoval po žalovaném úhradu zákonných úroků z prodlení, a to jednak v kapitalizované výši 73,66 Kč za dobu do postoupení pohledávky a dále ve výši 8,50 % ročně z částky 7 045,07 Kč (dlužná jistina a poplatky) od 2. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud z provedených důkazů, zejména ze znění smlouvy o revolvingovém úvěru a ze souvisejících všeobecných podmínek a ceníku [právnická osoba] a ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti zjistil, že žalovaný uzavřel dne 22. 8. 2018 s [právnická osoba] smlouvu, na základě které tato banka poskytla žalovanému možnost čerpat finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 5 000 Kč. Žalovaný se přitom zavázal aktuální dlužnou částku včetně úroku ve výši 16,90 % ročně a poplatků dle ceníku banky splácet měsíční splátkou ve výši 250 Kč (5 % z výše úvěrového rámce). Žalovaný finanční prostředky od uvedené banky průběžně čerpal. Posléze však přestal hradit sjednané splátky úvěru. Bankou byl proto k zaplacení upomínán a byl i vyzván k úhradě dlužných splatných splátek nejdéle ve lhůtě do 3. 10. 2021 s upozorněním, že jinak dojde k zesplatnění celého úvěru. Ani poté však žalovaný dlužné splátky neuhradil, a proto k uvedenému datu banka celý jeho dluh zesplatnila. Dluh na jistině úvěru činil 4 999,07 Kč, na poplatcích 2 046 Kč. Ke dni 1. 12. 2021 pak byla pohledávka za žalovaným z uvedeného titulu smluvně postoupena na žalobce, což bylo žalovanému řádně oznámeno. Ke dni postoupení činila dlužná částka 7 547,23 Kč a skládal se z dlužné jistiny ve výši 4 999,07 Kč, dlužných poplatků ve výši 2 046 Kč, z úroků z úvěru ve výši 428,50 Kč a z úroků z prodlení ve výši 73,66 Kč Ani poté žalovaný dluh nevyrovnal, ačkoliv byl k tomu žalobcem vyzýván a současně byl i upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. 5. Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., v platném znění (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 7. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 9. Žaloba je převážně důvodná. 10. Soud má v řízení prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž tato smlouva vyhovovala i požadavkům na ni kladeným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, i příslušnými ustanoveními o. z., zejména § 1810 a násl. a 1841 a násl. o. z., o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Právní předchůdce žalobce jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnil, když poskytl žalovanému sjednaný úvěr v rámci dohodnutého úvěrového rámce. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým smluvním povinnostem nedostál, neboť nehradil sjednané měsíční splátky úvěru, kterými měl splatit jak jistinu úvěru, tak sjednané úroky a poplatky. Proto mohl právní předchůdce žalobce v souladu se smlouvou a § 1931 o. z. požadovat okamžité splacení celého dluhu, který odpovídal žalované částce. A protože ani poté žalovaný nic nezaplatil, uložil mu nyní soud povinnost celou žalovanou částku zaplatit, a to žalobci, neboť v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným na něho platně dle § 1879 o. z. přešla. A protože platí, že s postupovanou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobce) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, vyhověl soud žalobě i v části požadující po žalovaném úroky z prodlení, neboť na ně vznikl právnímu předchůdci žalobce a posléze žalobci dle § 1970 o. z. Soud současně přezkoumal, že požadované úroky z prodlení nepřesahují výši stanovenou právními předpisy, zejména nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 11. Ohledně příslušenství v podobě smluvního úroku soud vyhověl žalobě pouze částečně. Na smluvní úrok vznikl právnímu předchůdci žalobce a posléze žalobci nárok vyplývající přímo ze smlouvy o úvěru ve spojení s § 2395 o. z. Smluvní výše úroku je však v případě prodlení spotřebitele (zde žalovaného) limitována § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Proto soud přiznal žalobci právo na smluvní úrok ve výši 16,90 % ročně pouze za prvních 90 dnů prodlení žalovaného, dále mu přiznal nárok na smluvní úrok ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení. Úrok přesahující tuto sazbu pak soud zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný a neúspěšný jen v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, přičemž tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 045,07 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že bylo namístě aplikovat ve věci § 14b a.t., neboť návrh na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru, jaký žalobce podává k soudu opakovaně ve věcech skutkově i právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti, současně ve věci jde o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.