3 C 137/2022-67 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 12. 8. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované a domáhal se splacení zápůjčky. Tvrdil, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 29. 12. 2014 smlouvu o zápůjčce, č. 580637645. Na tomto základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 28000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. To žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Zároveň se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce i poplatek 29031 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, s úrokovou sazbou ve výši 19 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky a za hotovostní inkaso splátek. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se zavázal uhradit ve 100 týdenních splátkách po 571 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Celkem splatil pouze 40846,98 Kč. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky nejpozději 28. 11. 2016. Protože dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená půjčka dále dohodnutým úrokem a úrokem z prodlení v zákonné výši, a to vždy od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu splátky dlužné částky. 2. Tato tvrzení žalobce doložil smlouvou o zápůjčce a jejími smluvními podmínkami a rozpisem splátek. 3. Dále žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] uzavřel se žalovaným dne 5. 10. 2015 další smlouvu o zápůjčce, č. 587461991. Na tomto základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 8000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. To žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Zároveň se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce i poplatek ve výši 6688 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, s úrokovou sazbou ve výši 20,5 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky a za hotovostní inkaso splátek. Celkovou dlužnou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a poplatku se zavázal uhradit ve 60 týdenních splátkách po 245 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Celkem splatil pouze 12639 Kč. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky nejpozději 28. 11. 2016. Protože dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená půjčka dále dohodnutým úrokem a úrokem z prodlení v zákonné výši, a to vždy od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu splátky dlužné částky. 4. Tato tvrzení žalobce doložil smlouvou o zápůjčce a jejími smluvními podmínkami a rozpisem splátek. 5. Žalobce prokázal, že původní věřitel splnil v obou výše uvedených případech zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Doložil, že původní věřitel vycházel z informací od dlužníka (zaznamenaných vždy v zákaznické kartě) a ověřil si je z výplatních lístků žalovaného, dokladů o jeho výdajích na bydlení (nájemní smlouvy + dokladů o platbě SIPO), o výplatě důchodu a z výpisů z jeho bankovního účtu. Na základě výše popsaných zjištění lze uzavřít, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Proto lze na obě smlouvy hledět jako na smlouvu platné ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Posuzovaný případ je sporem na základě smluv o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného, uzavřel s ním obě smlouvy a poskytl mu zápůjčky, když měl důvodně za to, že žalovaný je schopen je splatit. Žalovaný porušil svoji povinnost, když včas nevrátil zapůjčené částky ani nezaplatil dohodnutou odměnu (úroky a poplatky). Když žalovaný po podání žaloby splatil dalších 1000 Kč, žalobce omezil žalobu v téže části a řízení bylo zastaveno v odpovídající části. O zbytku lze uzavřít, že žalovaný je v prodlení se zaplacením, proto má povinnost doplatit žalobci dohodnutou jistinu s poplatkem (odměnou), dohodnuté úroky i úroky z prodlení. Proto soud vyhověl žalobě. 7. Podle ust. § 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč. 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000