56 C 20/2021-87 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 4. 11. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 62.154 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 29. 12. 2020 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 18.695,60 Kč a ročního úroku ve výši 102,66 % jdoucího z částky 47.362,30 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 119.707 Kč. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaný s žalobcem uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému úvěr v částce 50.000 Kč za úrok 102,66 % ročně a žalovaný se zavázal vrátit dluh v celkem 18 měsíčních splátkách po 5.727 Kč. Ve smlouvě byly rovněž dojednány poplatky v podobě pojistného za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 185 Kč (přičemž žalovaný dluží tři tyto splátky), smluvní pokuta ve výši 499 Kč za prodlení delší třiceti dnů s úhradou splátky, náhrada nákladů vymáhání ve výši 400 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % dlužné nové jistiny úvěru po zesplatnění úvěru pro porušení povinnosti úvěr řádně splácet. Žalovaný však zaplatil pouze dvě splátky po 5.727 Kč a dosud dluží žalobci částky uplatněné žalobou. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, že účastníci mezi sebou dne 25. 2. 2020 uzavřeli úvěrovou smlouvu (viz č. l. 4-7 soudního spisu), na základě které žalobce žalovanému poukázal na jeho účet částku 50.000 Kč (viz výpis na č. l. 32 soudního spisu). Ve smlouvě bylo sjednáno úročení ve výši 102,66 % p. a., poplatky, pojištění schopnosti splácet úvěr a smluvní pokuty. Téhož dne jako smlouva byl sepsán také dokument„ hodnocení klienta“ (viz č. l. 21 soudního spisu), ve kterém je uvedeno, že žalovaný má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 22.500 Kč ze zaměstnání, za bydlení vydá 3.200 Kč a na ostatní výdaje 500 Kč. Ve formuláři žalovaný dále uvedl, že je zaměstnán, svobodný a bydlí v nájemním bytě. V části D) nadepsané jako„ analýza schopnosti splácet“ obsahoval formulář schvalovací doložku centrály žalobce (tedy že žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného a úvěr schvaluje); tato část není v dokumentu nijak vyplněna (datem ani podpisem). 10. Žalovaný předložil žalobci před podpisem smlouvy potvrzení zaměstnavatele, z něhož je mimo jiné patrné, že jeho čistý příjem za poslední rok činil 208.771 Kč, tedy 17.398 Kč měsíčně, což vůbec neodpovídá částce 22.500 Kč uvedené ve formuláři„ hodnocení klienta“. Rovněž deklarované náklady na nájemní bydlení ve výši 3.200 Kč měsíčně nekorespondují s ekonomickou realitou, přesto je žalobce nijak dále neověřoval (například nájemní smlouvou). 11. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce s ohledem na poměrně nízký příjem žalovaného nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná. 12. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 50.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 11.454 Kč, kterou žalovaný podle tvrzení žalobce ve dvou splátkách zaplatil. 13. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobce žalovaného prokazatelně vyzval k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 13. 10. 2021 (na č. l. 37 soudního spisu), ve které poskytl žalovanému lhůtu k plnění do patnácti dnů ode dne odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 13. 10. 2021 (viz podací arch na č. l. 33 soudního spisu). Pohledávka tedy měla být uhrazena do 28. 10. 2021, a protože žalovaný nic nezaplatil, dostal se od 29. 10. 2021 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne prodlení do zaplacení. 14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 15. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.