6 C 101/2022-87 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 3. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 103.395,40 Kč, ročního úroku ve výši 8,25 % jdoucího z částky 103.395,40 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 103.395,40 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení, a dále 31.747 Kč, ročního úroku ve výši 8,25 % jdoucího z částky 31.747 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 31.747 Kč od 29. 11. 2020 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho předchůdce, [právnická osoba], [IČO], s žalovaným uzavřela dne 18. 5. 2020 smlouvu o úvěru, podle které žalovanému poskytla 30.000 Kč za úrok ve výši 18,90 % a poplatky spojené s poskytnutím úvěru a jeho správou. Tentýž věřitel dále s žalovaným uzavřel dne 20. 5. 2020 další smlouvu o úvěru, podle které žalovanému poskytl 100.000 Kč za úrok ve výši 16,90 % a poplatky spojené s poskytnutím úvěru a jeho správou. Protože žalovaný nesplácel úvěry podle dohodnutých podmínek, zesplatnila [právnická osoba], zůstatky úvěrů včetně dosavadního příslušenství, dluh činí tolik, kolik bylo uplatněno žalobou. [právnická osoba], pohledávky z obou úvěrů postoupila žalobci. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Úvěry poskytnuté předchůdcem žalobce žalovanému měly charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel dne 18. 5. 2020 smlouvu o úvěru (viz smlouvu na č. l. 56-58 soudního spisu), na základě které žalovaný čerpal téhož dne 30.000 Kč (viz přehled plateb na č. l. 35-37 soudního spisu). Žalovaný předchůdci žalobce zaplatil celkem 1.540 Kč. Předchůdce žalobce dále s žalovaným uzavřel dne 20. 5. 2020 další smlouvu o úvěru (viz smlouvu na č. l. 38-40 soudního spisu), na základě které žalovaný čerpal téhož dne 100.000 Kč (viz přehled plateb na č. l. 45-47 soudního spisu). Na tento závazek žalovaný zaplatil předchůdci žalobce celkem 6.380 Kč. Pohledávky z obou smluv byly postoupeny žalobci (viz smlouvu o postoupení pohledávek na č. l. 41-44 a oznámení o postoupení pohledávek na č. l. 49 a 51). 10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil dvě listiny nadepsané jako žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dnů 18. a 20. 5. 2020 (viz č. l. 73 a 74 soudního spisu). V obou je uvedeno, že jediným příjmem žalovaného je invalidní důchod III. stupně ve výši 11.335 Kč, platí nájemné ve výši 2.000 Kč a nemá žádné další výdaje (např. na výživné, srážky ze mzdy nebo na léky). Předchůdce žalovaného dále doložil výpisy z databází (viz č. l. 67 a 68), že nenalezl žádné další závazky žalovaného z úvěrů. 11. Soud konstatuje, že příjem ve výši 11.335 Kč stěží může stačit k zajištění základního živobytí a rozhodně neponechává žádné rezervy ke splácení úvěrových závazků. Navíc invalidita III. stupně žalovaného diskvalifikuje z možnosti opatřit si jakýkoliv významnější příjem prací. Údaj o platbě 2.000 Kč na nájemném naprosto neodpovídá běžné zkušenosti a není zřejmé, že by se předchůdce žalovaného s takovou okolností nějak vypořádal. 12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrových smluv řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Obě úvěrové smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovaným jsou tak absolutně neplatné. Protože úvěrové smlouvy byly shledány neplatnými, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částky 93.620 Kč a 28.460 Kč (viz bod 9 tohoto odůvodnění), o které se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na vydání tohoto bezdůvodného obohacení. 13. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl dozvědět o celkovém dluhu vůči žalobci, byl den, kdy mu byla doručena (byť náhradním způsobem) žaloba ve věci, tedy 3. 9. 2022. Následujícího dne mohl žalovaný na dluh plnit, a protože tak neučinil, dostal se den poté do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne 5. 9. 2022 do zaplacení. 14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvami, jež byly shledány neplatnými, a co do úroku z prodlení za dobu předcházející prodlení tak, jak ho zjistil soud, musel soud žalobu zamítnout. 15. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným ze 70 % (při zohlednění nemalého žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (40 %) z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, úč