6 C 111/2022-145 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 5. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 157.462,15 Kč, ročního úroku ve výši 8,05 % jdoucího z částky 153.748,28 Kč od 20. 5. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 153.748,28 Kč od 20. 5. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku za dobu od 10. 5. 2018 do 19. 5. 2022 ve výši 12.424,63 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 15. 1. 2022 do 19. 5. 2022 ve výši 4.757,55 Kč. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 10. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému 300.000 Kč, které měl žalovaný splácet spolu s úroky a poplatky. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, proto žalobce zesplatnil zůstatek úvěru včetně všeho příslušenství ke dni 14. 1. 2022. Žalovaný dosud žalobci tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou. 3. Podle tvrzení žalobce žalovaný na úvěr zaplatil 34 splátek po 6.920 Kč, tj. celkem 235.280 Kč. 4. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil. 5. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 6. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 11. Soud zjistil, žalobce a žalovaný uzavřeli dne 4. 5. 2018 smlouvu o úvěru (viz smlouvu na č. l. 5-11 soudního spisu) s úvěrovým limitem 300.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 9,9 % ročně, sjednanými poplatky včetně pojištění a dobou trvání úvěru do 14. 5. 2023. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve splátkách po 6.920 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 26 p. v. soudního spisu soud zjistil, že žalovaný dne 11. 5. 2018 čerpal úvěr v plné výši 300.000 Kč. 12. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil žádost o poskytnutí úvěru (na č. l. 19 p. v. soudního spisu). Soud z ní zjistil, že žalovaný v žádosti uvedl, že je ženatý a má v jeho domácnosti jsou celkem čtyři členové, z toho dvě nezaopatřené děti. Pracuje jako zaměstnanec České pošty s pracovní smlouvou na dobu neurčitou, avšak teprve od února 2018. Žalobce při posuzování žádosti žalobce (viz záznam procesu poskytnutí úvěru na č. l. 17 p. v. až 19) kalkuloval s čistým měsíčním příjmem žalovaného ve výši 20.000 Kč, a byl seznámen s tím, že žalovaný dluží na nesplacené jistině spotřebitelských úvěrů 267.539,55 Kč, přičemž měsíčně splácí 9.551 Kč. Žalobce předložil také výpisy z běžného účtu žalovaného. Z nich (viz č. l. 93-119) soud zjistil, že žalovaný končil měsíc obvykle se zůstatkem pohybujícím se kolem 2-5 tisíci Kč, a to i přes to, že například dne 19. 9. 2017 čerpal úvěr v částce 101.129,01 Kč nebo dne 20. 11. 2017 úvěr v částce 34.588,54 Kč. 13. Podle výše nastíněného právního rámce poskytování úvěrů je povinností věřitele brát při hodnocení v potaz skutečné poměry dlužníka. V projednávané věci činil příjem žalovaného v době poskytnutí úvěru pouhých 20.000 Kč, šlo tedy o příjem podprůměrný, se kterým lze stěží vystačit při uživení rodiny se dvěma nezaopatřenými dětmi. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by zjišťoval další příjmy v rodině žalovaného. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že žalovaný i přes četné čerpání nemalých úvěrů končí hospodaření na běžném účtu se zůstatkem obvykle nedosahujícím ani výše sjednané splátky úvěru. Z toho nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným včetně obou dodatků je tak absolutně neplatná. 14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými (podle tvrzení žalobce) prostředky. Rozdíl činí 64.720 Kč, o které se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu. 15. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že žalobce prokazatelně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne 6. 5. 2022 (č. l. 29 soudního spisu), ve které stanovil splatnost dluhu nejpozději do 13. 5. 2022; tato výzva byla žalovanému zaslána doporučeně téhož dne (viz podací lístek na č. l. 31). Protože žalovaný dluh neuhradil, dostal se následující den po datu splatnosti do prodlení. Soud proto žalobci přiznal část zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši za dobu od 14. 5. 2022 do 19. 5. 2022 a poté zákonný úrok z prodlení za dobu od 20. 5. 2022 do zaplacení. 16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, a co do úroku z prodlení za dobu předcházející prodlení tak, jak ho zjistil soud, musel soud žalobu zamítnout. 17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozs