6 C 117/2021-70 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1 Žalobou doručenou soudu dne 5. 11. 2021 a doplněnou podáním ze dne 14. 1. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.080 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 19. 6. 2021 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč. Původně žádal také zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně jdoucího z částky 1.080 Kč od 19. 6. 2021 do zaplacení, v této části ale vzal žalobu zpět a soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí podle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil. 2 Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, na jejímž základě žalobce žalovanému prodal dne 7. 6. 2021 zařízení pro připojení k internetu za cenu 1.080 Kč; vyúčtovanou cenou ale žalovaný nezaplatil. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky žalobce, podle kterých měl žalovaný zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 5.000 Kč v případě, že neuhradí svůj závazek i přes výzvu. 3 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4 Soud zjistil, že žalobce s žalovaným uzavřeli dne 7. 6. 2021 smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací. Ve smlouvě bylo uvedeno, že její nedílnou součástí jsou i všeobecné podmínky. Všeobecné podmínky v článku 9 předvídají možnost uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, jejímž předmětem může být například zařízení. Podle servisní zprávy ze 7. 4. 2021 provedl žalobce u žalovaného instalaci zařízení sestávající ze spojky, zařízení ASUS, 10 metrů kabelu TTP a dvou kusů zařízení RJ45; zpráva je podepsána technikem žalobce, žalovaným a obsahuje také cenu zařízení 1.080 Kč a dovětek, že„ pán se zastaví na firmě zaplatit“. Žalobce žalovanému vyúčtoval 1.080 Kč za uvedená zařízení fakturou splatnou dne 18. 6. 2021. 5 S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud učinil závěr, že mezi účastníky byla dne 7. 4. 2021 uzavřena kupní smlouva podle § 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Povinností žalovaného bylo uhradit kupní cenu zakoupeného zařízení. Žalovaný však podle tvrzení žalobce kupní cenu nezaplatil. Bylo na žalovaném, aby se žalobě bránil tvrzením, že dluh nevznikl, anebo zčásti nebo zcela zanikl. Žalovaný ale nic takového netvrdil a z obsahu spisu se taková okolnost nepodává. Soud proto žalobě v části žádající zaplacení 1.080 Kč vyhověl, přičemž důvodným shledal také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6 Soud však neshledal oprávněným nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 učinil závěr, že„ V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“. Ústavní soud přitom svůj závěr odůvodnil nerovným postavením podnikatele spotřebitele a dovodil, že smluvní podmínky by měly být vyhrazeny ujednáním technického a vysvětlujícího charakteru. Poukázal na to, že jde o formulářovou přílohu, na jejíž obsah nemá spotřebitel žádný vliv. 7 V projednávané věci mají všeobecné obchodní podmínky žalobce sedm stran zhusta popsaných drobným písmem. Ujednání o smluvní pokutě se nachází na straně čtyři, tedy za polovinou, v části označené jako„ Práva a povinnosti uživatele“. Tato část je členěna do šesti bodů s mnoha podbody a začíná výčtem povinností čistě technického rázu (jako je zákaz jakéhokoliv zásahu do výpočetního systému a síti poskytovatele). Ujednání o smluvní pokutě je pak uvedeno až v bodě 5.5.2. 8 Soud se zcela ztotožňuje se závěrem vysloveným v nálezu Ústavního soudu a to i v podobě poměrně kategorické právní věty. Ústavní soud velmi komplexně vysvětlil, na čem založil své rozhodnutí. Je notorietou, že smluvní podmínky bývají obsáhlé a kazuistické a při jednání o smlouvě samé nemá spotřebitel na jejich obsah pražádný vliv, tudíž je většinou nečte. Soud sdílí názor Ústavního soudu, že tak závažné ujednání, jakým je dohoda o smluvní pokutě, by mělo být vtěleno do vlastní spotřebitelské smlouvy a pokud bylo svěřeno jen obchodním podmínkám, je neplatné pro rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele (§ 1813 o. z.). 9 Žalobce argumentoval vícero rozhodnutími Nejvyššího soudu, nutno ale podotknout, že ne všechna obsahují závěry v jeho prospěch (viz např. žalobcem uvedené usnesení sp. zn. 32 ICdo 86/2015). Soudu je nicméně známo, že např. v rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 45/2017 Nejvyšší soud shora uvedený závěr Ústavního soudu podrobuje kritice. Nejde však o argumentaci přesvědčivou. Nejvyšší soud v podstatě jen uvádí, že každou věc (záležitost platnosti ujednání v obchodních podmínkách) je nutné zvláště podrobit testu proporcionality ve smyslu nynějšího § 1813 o. z. Nepolemizuje však s východisky nálezu Ústavního soudu (o faktickém charakteru a užívání obchodních podmínek v reálném životě), pouze činí odlišný právní závěr relativizující striktní právní vývod soudu ústavního, a v tom tkví jeho nepřesvědčivost. Navíc výslovně uvádí, že„ Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.“, čímž ale popírá závěr Ústavního soudu opřený o podrobné zdůvodnění, že ujednání o smluvní pokutě by kvůli zajištění dostatečné ochrany spotřebitele nemělo být ve smluvních podmínkách vůbec (natož pravidelně). 10 Z pohledu soudu prvního stupně nelze odhlédnout ani od vyšší míry judikatorní závaznosti názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu. 11 Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v části žádající smluvní pokutu zamítl. 12 Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.