6 C 131/2022-98 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 7. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 589.627,76 Kč, kapitalizovaného úroku za dobu od 22. 9. 2021 do 23. 5. 2022 ve výši 27.377,60 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 22. 9. 2021 do 23. 5. 2022 ve výši 34.085,18 Kč, ročního úroku ve výši 6,9 % jdoucího z částky 587.827,76 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 587.827,76 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 16. 1. 2018 smlouvu o úvěru č. 6465523853, na základě které poskytl žalovanému 700.000 Kč, které měl žalovaný splácet spolu s úroky a poplatky v měsíčních splátkách po 8.160 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, proto žalobce zesplatnil zůstatek úvěru včetně všeho příslušenství ke dni 22. 9. 2021. Žalovaný dosud žalobci tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou. 3. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil. 4. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 5. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 10. Soud zjistil, žalobce a žalovaný uzavřeli dne 16. 1. 2018 smlouvu o úvěru (viz smlouvu na č. l. 18-21 soudního spisu) ve výši 700.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 6,9 % ročně, sjednanými poplatky a dobou trvání úvěru do 10. 1. 2028. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve splátkách po 8.160 Kč. Ve smlouvě bylo dojednáno, že úvěr je primárně určen ke konsolidaci dvou předchozích úvěrů se zůstatky 397.171 Kč a 30.432 Kč; ve zbytku šlo o neúčelové poskytnutí prostředků žalovanému. 11. Z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 10 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný dne 16. 1. 2018 čerpal úvěr v plné výši 700.000 Kč. 12. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu (na č. l. 22 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný žalobci dne 11. 1. 2018 poskytl informace o tom, že je od 1. 1. 2017 zaměstnán, a to na dobu určitou (!) do 30. 1. 2019. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 22.298 Kč (u příjmu je poznamenáno„ doložen později“). V části tiskopisu nadepsané„ měsíční platby domácnosti“ je u splátek úvěrů a jiných produktů uvedeno 0 Kč, u ostatních splátek (zahrnujících výživné, srážky ze mzdy, léky nebo nájemné) je uvedeno 2.000 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že žalovaný je rozvedený a bydlí sám v nájemním bytě. 13. Z dokumentu označeného jako„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“ (na č. l. 46 soudního spisu) soud zjistil, že žalobce si na základě interního ekonomického modelu určil životní výdaje žalovaného na 6.464 Kč měsíčně při zjištěném průměrném příjmu 21.073 Kč. Zároveň žalobce počítal s dosud existujícími úvěry se splátkami po 5.611 Kč a 528 Kč, jež měly být novým úvěrem konsolidovány, přičemž nové splátkové zatížení žalovaného po započtení splátky dalšího úvěru neposkytnutého žalobcem mělo činit 10.623 Kč. 14. Podle výše nastíněného právního rámce poskytování úvěrů je povinností věřitele brát při hodnocení v potaz skutečné poměry dlužníka. V projednávané věci příjem žalovaného v době poskytnutí úvěru nepatrně převyšoval pouhých 21.000 Kč, šlo tedy o příjem podprůměrný. Žalobce při poskytování úvěru vůbec nezkoumal reálné výdaje žalovaného, přitom žalovaným uvedená částka 2.000 Kč na měsíčních výdajích je evidentně nereálná. Z tohoto pohledu za situace, kdy žalovaný zmínil bydlení v nájemním bytě, ovšem nemohou obstát ani odhadnuté měsíční výdaje žalovaného ve výši necelých 6,5 tis. Kč; taková částka je podle obecné zkušenosti na živobytí jedné osoby nedostatečná. Soudu je přitom z jeho činnosti známo, že žalovanému bylo již v roce 2012 soudně stanoveno výživné na dítě ve výši 4.000 Kč měsíčně (viz odůvodnění rozsudku na č. l. 89 soudního spisu). 15. Protože žalobce při poskytnutí úvěru vůbec neprověřoval reálné výdaje žalovaného, nemohl učinit kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Z toho nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným včetně obou dodatků je tak absolutně neplatná. 16. Neobstojí tvrzení žalobce, že pro žalovaného bylo poskytnutí konsolidovaného úvěru výhodné, neboť nový úvěr byl zatížen nižším úrokem, než úvěry předchozí. Tvrzení o nižším úroku nového úvěru je sice pravdivé (viz úvěrové smlouvy na č. l. 71 a násl. a 84 a násl. soudního spisu), avšak učinit z toho závěr, že konsolidace úvěru byla pro žalovaného výhodná za situace, kdy se (v relaci k nízkému příjmu žalovaného) razantně zvýšilo jeho splátkové zatížení, rozhodně nelze. Zvýšenou opatrnost žalobce při hodnocení úvěruschopnosti naopak měla vzbudit historie úvěrování žalovaného, neboť žalobce poskytl žalovanému podle smlouvy ze dne 14. 6. 2017 úvěr ve výši 411.743 Kč určený na konsolidaci předchozích úvěru u žalobce a [právnická osoba], dva dny poté revolvingový úvěr s limitem 10.000 Kč a dne 5. 1. 2018, tedy pouhých jedenáct dnů před uzavřením předmětné smlouvy, další spotřebitelský úvěr ve výši 30.000 Kč (viz smlouv