6 C 57/2022-110 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 1. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 32.418,68 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.555,50 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.514,24 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 32.418,68 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení a ročního úroku ve výši 17,88 % jdoucího z částky 29.918,68 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení. V žalobě uvedl, že předchůdce žalobce, [právnická osoba], (dříve [právnická osoba]) s žalovaným uzavřel dne 27. 3. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 30.000 Kč, dohodnutými splátkami a úrokem. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, proto žalobce ukončil smlouvu ke dni 1. 12. 2019. Pohledávku za žalovaným postoupil původní věřitel žalobci. Žalovaný žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli dne 27. 3. 2018 distančním způsobem smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru (viz smlouvu na č. l. 10-14 soudního spisu) s úvěrovým rámcem 30.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 17,88 % ročně a sjednanými poplatky. Z výpisů z úvěrového účtu na č. l. 63-74 soudního spisu (kterým odpovídá výpis transakcí na č. l. 89-92) soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal celkem 73.019,93 Kč a na dluh zaplatil celkem 50.917,33 Kč. 10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil listinu nadepsanou jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 84 soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 21.000 Kč, přičemž výši příjmu měl ověřit z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr. To znamená, že předchůdce žalobce buď vycházel z dokladu staršího data, nebo sice aktuálního, ale při současném uzavírání další úvěrové smlouvy. Příjem žalovaného porovnal předchůdce žalobce s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, neboť žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Předchůdce žalobce přihlédl i ke zjištěným předchozím nesplaceným závazkům žalovaného, ze kterých vycházela měsíční splátková povinnost ve výši 5.998,18 Kč. 11. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobcem za pomoci porovnání jeho mzdy s životním minimem a normativní náklady na bydlení nemůže obstát, protože jde o údaje sloužící ke stanovení sociálních dávek, nikoliv odpovídající reálným nákladům na živobytí. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Z provedených důkazů není zřejmé, jak se předchůdce žalobce vypořádal s nemalým zadlužením žalovaného (viz zjištěná měsíční splátková povinnost) a s deklarovanými výdaji na živobytí ve výši 0 Kč, což je v evidentním rozporu s běžnou zkušeností, zvláště uvedl-li žalovaný, že bydlí v nájemním domě nebo bytě. Ve zmíněném dokumentu předloženém žalobcem je navíc zmíněna jedna vyživovací povinnost žalovaného (opět bez bližších údajů). Není ani zřejmé, jak konkrétně předchůdce žalobce ověřil příjem žalovaného, přičemž deklarovaný měsíční příjem 21.000 Kč čistého z pohledu obecné zkušenosti příliš prostoru pro další výdaje (splátky úvěru) neskýtá. 12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným včetně obou dodatků je tak absolutně neplatná. 13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 36-39 a její přílohy na č. l. 23-28 soud zjistil, že pohledávku za žalovaným postoupil předchůdce žalobci dne 18. 11. 2020 žalobci. 14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 22.102,60 Kč (viz poslední větu bodu 9 tohoto odůvodnění), o které se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu. 15. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že prvním okamžikem, kdy se žalovaný mohl dozvědět o celkovém dluhu vůči žalobci, byl den, kdy mu byla doručována výzva k úhradě dluhu ze dne 13. 1. 2022 (na č. l. 5 soudního spisu). Z podacího archu na č. l. 9 soud zjistil, že zásilka obsahující výzvu byla podána k poštovní přepravě dne 14. 1. 2022. Z výpisu sledování zásilek na č. l. 108 pak soud zjistil, že zásilka byla žalovanému doručována dne 20. 1. 2022 (neúspěšně, poté uložena u poskytovatele poštovních služeb a nakonec vrácena odesílateli). Následujícího dne po pokusu o doručení mohl žalovaný na základě výzvy plnit, a protože tak neučinil, dostal