7 C 98/2022-36 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném žalobou, uplatněnou u soudu dne 20. 12. 2021, zaplacení žalované částky, neboť žalovanému na základě smlouvy o nájmu bytu č. 2948000117 (čl. 9) ze dne 15. 12. 2016 pronajal byt [číslo] ve výpravní budově [adresa] v [obec], kterou žalobce vlastní, sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství. Smlouva byla uzavřena dobu určitou do 31. 12. 2017 a žalovaný se zavázal platit žalobci nájemné a platby spojené s užíváním bytu vždy do 15. dne příslušného kalendářního měsíce ve výši 3 180 Kč a zálohy na služby ve výši 700 Kč. Žalovaný, ale žalobci nezaplatil nájemné za září 2017 až listopad 2017 v celkové výši 9 540 Kč (3x 3 180 Kč) a za prosinec 2017 částku 1 860 Kč (po částečné úhradě). Celkem tedy žalobci dlužil 11 400 Kč, které byly poníženy o složenou jistotu ve výši 9 540 Kč a tak celkové dlužné nájemné žalovaného za rok 2017 činí 1 860 Kč, se kterým je v prodlení od 16.12.2017. Dále žalovaný žalobci dlužil nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2017 ve výši 792 Kč, který byl žalovaným částečně uhrazen a žalovaný žalobci dluží nedoplatek z vyúčtování služeb za rok 2017 ve výši 292,21 Kč, se kterým je v prodlení od 20. 5. 2018. Žalovaný svůj dluh vůči žalobci uznal v písemném prohlášení ze dne 6. 5. 2019 (čl. 13) a dle dohody o splátkách dluhu ze dne 30. 5. 2021 se zavázal žalobci hradit dluh formou měsíčních splátek v minimální výši 500 Kč, počínaje měsícem říjnem 2021 pod ztrátou výhody splátek (čl. 13 p. v.). Jelikož žalovaný v termínu neuhradil první splátku, stal se splatným celý dluh včetně úroků z prodlení. Protože se žalovaný k jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Dle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Uznání dluhu není novým právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku. Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na kterém je, chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl. Žalovaný v řízení netvrdil a tudíž ani neprokázal, že dluh tvrzený žalobcem nevznikl, že byl splněn nebo jinak zanikl, a proto mu soud uložil povinnost zaplatit dlužnou částku žalobci včetně úroků z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. právo od data prodlení žalovaného s plněním. Výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které v § 2 stanoví, že výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142a odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení v částce 400 Kč a dvou paušálních náhrad po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb.