3 C 196/2022-104 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 9. 6. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení zápůjčky. Tvrdil, že dne 16. 4. 2019 uzavřel věřitel [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o zápůjčce č. 544667062. Zapůjčil žalovanému dohodnutých 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutou částku a zaplatit mu dále poplatky za zpracování, doručení a flexibilní splácení, za administrativní činnost a komfortní splácení a 29 % úroky, celkem 27093 Kč. Ačkoliv se žalovaný zavázal ke splácení úvěru pravidelnými splátkami, splatil pouze 12909,90Kč, zbytek ne. Původní věřitel započetl část splátek na jistinu, část na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru. Žalovaný tak dluží jistinu 23298,99 Kč, poplatky za poskytnutí a správu úvěru 16688,71 Kč. Pro případ prodlení se splácením se žalovaný zavázal k zaplacení smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužných splátek (14 000 Kč kapitalizovaných za dobu do 1. 2. 2022) a sankčních poplatků 2200 Kč. Dále dluží úroky z prodlení, částečně kapitalizované částkou 1349, za dobu do 1. 2. 2022. Původní věřitel postoupil svoji pohledávku žalobci smlouvou ze dne 28. 1. 2022. Postoupení bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne 1. 2. 2022. 2. Žalovaný se ničím nebránil. 3. Soud zjistil ze smlouvy o zápůjčce výše popsané, že se původní věřitel se žalovaným dohodli tak, jak výše popsáno, a že žalovaný převzal od věřitele v hotovosti 28 000 Kč. Žalobce prokázal, že původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Doložil, že původní věřitel vycházel z informací od dlužníka (zaznamenaných v zákaznické kartě) a ověřil si je z výplatních lístků žalovaného a z informací z veřejně dostupných registrů – Živnostenského rejstříku a Centrální evidence exekucí. Dále žalobce vysvětlil, že původní věřitel se neomezil pouze na toto ověření, ale prolustroval žalovaného i v dalších veřejných registrech a databázích – Bankovním registru klientských informací, Nebankovním registru klientských informací, evidenci dlužníků Solus, v interních databázích původního věřitele, Insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí, Databázi neplatných dokladů a v Evidenci adres obecních úřadů. Na základě tohoto šetření dospěl k původní věřitel k přesvědčení o tom, že žalovaný je schopen splatit zápůjčku. Žalobce předložil soudu zákaznickou kartu, z níž soud zjistil, že žalovaný požádal o 20 000 Kč zápůjčku a sdělil věřiteli následující údaje o svých osobních, rodinných a majetkových poměrech: žije v nájemním bytu, vydělá si měsíčně 31043 Kč (po zdanění), jeho běžné měsíční výdaje činí 15 000 Kč, je svobodný, nemá povinnost platit výživné jiným osobám, splácí 4000 Kč měsíčně. Z karty dále plyne, že předložil zprostředkovateli úvěru výplatní pásky za únor a březen 2019 (byly soudu doloženy), je tak zjevné, že zprostředkovatel ověřil výši jeho příjmu. Vedle toho žalobce předložil soudu výpis žalovaného ze Seznamu exekucí Cribis.cz, z něhož plyne, že v době uzavření smlouvy nefiguroval žalovaný exekuci jako povinný. (Ani soud nemá jiné poznatky z vlastní rozhodovací činnosti.) Na základě výše popsaných zjištění lze uzavřít, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Proto lze na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 4. Posuzovaný případ je sporem na základě smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného, uzavřel s ním smlouvu a poskytl mu zápůjčku, když měl důvodně za to, že žalovaný je schopen splatit ji. Žalovaný porušil svoji povinnost, když včas nevrátil zapůjčenou částku ani nezaplatil dohodnutou odměnu (úroky a poplatky). Žalovaný je v prodlení se zaplacením, proto má povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení i dohodnutou smluvní pokutu – zde však pouze do výše, kterou zákon připuští. Sankční poplatek 2200 Kč se soudu jeví jako další smluvní pokuta. S ohledem na ust. § 122 odst. 3 zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud přiznal žalobci smluvní pokutu v max. přípustné výši ½ úvěru, tj. ve výši 14000 Kč, a ve zbytku jeho nárok zamítl. Tomu odpovídají I. a IV. výrok tohoto rozsudku. 5. Podle ust. § 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 6. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč. 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 0