3 C 302/2022-50 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 5. 9. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. 2. Žalobce tvrdil, že dne 14. 1. 2021 uzavřela [právnická osoba] se žalovanou smlouvu o úvěru na účtu č. [bankovní účet], a poskytla jí úvěr 300000 Kč. Splnila svoji povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy. Žalovaná vyčerpala úvěr. Až do února 2022 jej splácela. Když však přestala splácet, banka sesplatnila úvěr dohodnutým způsobem, dopisem ze dne 1. 1. 2022. Žalovaná dluží jistinu úvěru 298830,10 Kč, bankovní poplatky v dohodnuté výši 3628,35 Kč, dále úrok kapitalizovaný za dobu do 1. 3. 2022 částkou 4892,40 Kč a dále jdoucí dohodnutou sazbou 9,99 % p.a., úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu do 1. 3. 2022 částkou 5984,36 Kč a dále jdoucí zákonnou 11,75% sazbou. Žalovaná nezaplatila dluh, ačkoliv byla k tomu vyzvána. Je v prodlení se zaplacením. Banka postoupila pohledávku žalobci. 3. Žalovaná se ničím nebránila. 4. Žalobce prokázal existenci smluvního vztahu se žalovanou úvěrovou smlouvou. Ze smlouvy plyne ujednání o poskytnutí úvěru, o výši úroků, dále i povinnost žalované splácet úvěr a oprávnění věřitele sesplatnit úvěr v případě porušení povinnosti žalované. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného soud ověřil poskytnutí úvěru, porušení povinnosti žalovaného i výši dluhu. Z dopisu z 1. 1. 2022 soud ověřil sesplatnění úvěru. Postupní smlouvou doložil žalobce, že na něho banka převedla vymáhanou pohledávku. 5. Žalobce tvrdil, že před uzavřením obou úvěrových smluv banka zodpovědně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalovaná totiž byla dlouhodobým klientem banky, měla u ní vlastní účet, a banka tak měla detailní přehled o jejích majetkových poměrech podle pohybu na účtu žalované. Banka zkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. O tom svědčí i to, že žalovaná rok od uzavření smlouvy splácela dohodnutým způsobem. Zcela zjevně tedy nebyla při uzavření smlouvy neschopna splácet. Rovněž z úvěrové smlouvy (čl. 2) plyne, že banka zkoumala úvěruschopnost žalované, a to již při poskytnutí předchozího úvěru. Tento úvěr byl použit na refinancování staršího úvěru u [anonymizována dvě slova]. 6. Toto tvrzení nebylo sporné. Nepřímo je potvrzuje i dlouhá doba bezproblémové obchodní spolupráce stran – žalovaný porušil smluvené povinnosti až po roce trvání úvěrového vztahu. Odpovídají tomu i poznatky, které má soud z řízení z dalších řízení – další dluhy následovaly až po tomto. Proto má soud za zjevné, že původní věřitel splnil zákonnou povinnost a posoudil s odbornou péčí úvěru schopnost dlužníka tak, jak mu ukládal zákon o spotřebitelském úvěru. Proto je možno na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 7. Posuzovaný případ je sporem na základě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Banka splnila smluvenou povinnost a poskytla žalované úvěr. Žalovaná porušil svoji povinnost, nesplácela úvěr a ocitla se v prodlení. Proto žalobci vznikl nárok i na další dohodnuté platby - smluvní pokutu, náklady na vymáhání a úroky z prodlení (ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku) určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Proto soud vyhověl žalobě. 8. Podle ust. § 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč. 9100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč, přes 10 000 000 Kč. 48300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč. Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. (ust. § 8 advokátního tarifu) Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí ta