3 C 311/2022-27 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 22. 9. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 27. 8. 2020 uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru. Poskytl žalované dohodnutý úvěr 10000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit mu 18180 Kč pravidelnými splátkami 303 Kč měsíčně. Splatila pouze 5739 Kč, jež žalobce započetl nejprve na úhradu nákladů na vymáhání dlužné částky, potom na úhradu smluvní pokuty, dále na úhradu poplatků za prodlení se splácením úvěru, dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, dále na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru, a až potom na dále na úhradu jistiny a úroku. Zbytek žalovaná dluží a je v prodlení se zaplacením. 2. Žalobce předložil soudu úvěrovou smlouvu výše popsanou. Ze smlouvy plyne předání 10000 Kč žalované. Žalobce však neprokázal, že by splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Tvrdil sice, že provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamů Insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolu zaměstnání žalované, zkontroloval platební historii žalované ve vlastní evidenci, vyhodnotil aktuální finanční situace žalované dle jejího čestného prohlášení o výši závazků a dle lokality žalované (na základě odborných vědomostí z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti) a zkontroloval předložené dokumenty zaškrtnuté externím zprostředkovatelem v kartě klienta, ale takové posouzení neodpovídá zákonným požadavkům. Avšak soudu je známo z úřední činnosti, že žalovaná byla již době sjednání úvěru zadlužená až po uši - 9. 4. 2000 byl sesplatněn její dluh 45000 Kč vůči [právnická osoba] (řízení 9 C 105/2021), dále v dubnu 2020 byl splatný její dluh 23000 Kč vůči [právnická osoba] (řízení 9 C 142/2021), dále si v březnu 2020 sjednala úvěr 10000 Kč u [právnická osoba] (řízení 7 C 40/2022). Jiní věřitelé provádějí běžně kontrolu žadatelů v registrech vedených zájmovými sdruženími bank (CNCB a CBCB), v nebankovním registru dlužníků, databázi SOLUS apod. Je zjevné, že žalobce vykázal kontrolu nejrůznějších údajů o žalované, leč ve vztahu k její aktuální finanční situaci se omezil pouze na Insolvenční rejstřík a údaje sdělené žalovanou. Takové posouzení úvěruschopnosti žalované se soudu jeví jako formální, zcela nedostatečné, na hony vzdálené požadavku odborné péče. Proto nelze na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 3. Žalovaná se ničím nebránila. 4. Posuzovaný případ je sporem na základě nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Povinnost žalovaného vydat bezdůvodné obohacení plyne z ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žalovaná získala bezdůvodné obohacení 10000 Kč, splatila 5739 Kč, dluží tedy žalobci 4261 Kč. Úroky a smluvní pokuta mají svůj základ v neplatné smlouvě, tudíž je nelze žalobci přiznat a nelze přijmout ani vysvětlení, že žalobce započetl přijatá plnění na jejich úhradu. Žalovaná je v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, na základě výzvy k zaplacení z 12. 4. 2022, od 20. 4. 2022 (ve výzvě je uvedena 7denní pariční lhůta). Proto soud přiznal žalobci úroky z prodlení pouze z dlužné částky, až od 20. 4. 2022. Ve zbytku soudu nezbylo, než zamítnout žalobu. 5. Na základě pouze částečného úspěchu žalobce ve věci postupoval soud podle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. 6. Povinnost uloženou rozsudkem je třeba splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 občanského soudního řádu). Soudu nejsou známy důvody pro určení jiné lhůty k plnění.