3 C 5/2023-72 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce podal dne 14. 10. 2022 žalobu ve věci výše rubrikované. Domáhal se splacení úvěru. Tvrdil, že dne 26. 6. 2019 uzavřel jeho právní předchůdce [právnická osoba] se žalovaným smlouvu o úvěru č. 1007992579. Poskytl žalovanému dohodnutý úvěrový rámec 20000 Kč. Ačkoliv se žalovaný zavázal ke splácení úvěru pravidelnými splátkami (2% z vyčerpané částky, měsíčně), nesplácel včas a řádně. Proto žalobce úvěr sesplatnil dohodnutým způsobem k datu 28. 9. 2021 a vyzval žalovaného k úhradě dluhu. Strany si sjednaly úročení úrokem 22,99 %. Žalovaný dluží nesplacenou jistinu 19981,90 Kč. Dále dohodnutý úrok, jednak částečně kapitalizovaný částkou 1867,19 Kč za dobu do sesplatnění pohledávky, jednak vyjádřený procentní sazbou za následující dobu. Dále žalovaný dluží úrok z prodlení určený na základě předpisů práva občanského, počítaný z dlužné jistiny a jednak kapitalizovaný částkou 786,24 Kč za dobu do 22. 4. 2022, jednak procentní sazbou od 23. 4. 2022. 2. Žalovaný se ničím nebránil. 3. Úvěrovou smlouvou žalobce prokázal smluvní vztah výše popsaný a ujednání stran výše popsaná (o úročení, bankovních poplatcích, oprávnění sesplatnit úvěr, přirůstání úroků k jistině). Smlouva byla uzavřena za pomoci mobilního klíče, tzn. že ji žalovaný podepsal elektronickým podpisem. Výpisem z úvěrového účtu žalovaného potom žalobce doložil poskytnutí úvěru a výši nesplaceného zbytku. Žalobce prokázal, že původní věřitel splnil zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka tak, jak mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Doložil, že původní věřitel vycházel z informací od dlužníka (mj. o jeho výdělku, bydlení, vyživovací povinnosti k jiným osobám) a ověřil si je z informací z veřejně dostupných registrů – Insolvenčního rejstříku, databáze ministerstva vnitra, bankovního a nebankovního registru klientských informací. Vysvětlil, že žalovaný byl znám bance již z dřívější doby před uzavření úvěrové smlouvy, jak plyne ze zprávy banky – již v době žádosti o úvěr žalovaný bance splácel jiný úvěr, v pracovním poměru na dobu neurčitou byl již od r. 2018. Banka věděla o úvěrech žalovaného u spol. [právnická osoba] a [právnická osoba], počítala s nimi a vycházela z výše úvarů a jejich splátek. I tak se žalovaný jevil jako solventní žadatel o úvěr. Na základě výše popsaných zjištění lze uzavřít, že původní věřitel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Proto lze na smlouvu hledět jako na smlouvu platnou ve smyslu aktuální judikatury vyšších soudů, vyjádřené, například v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80: Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 4. Posuzovaný případ je sporem na základě smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce prověřil s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, uzavřel s ním smlouvu a poskytl žalovanému úvěr. Žalovaný porušil svoji povinnost, nesplatil úvěr a ocitl se v prodlení. Proto žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení (ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku) určené podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pohledávka byla postoupena žalobci. Proto soud vyhověl žalobě. 5. Podle ust. § 142 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Právním předpisem upravujícím výši náhrady nákladů je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Podle ust. § 7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty: do 500 Kč. 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč. 9100 Kč a 40 Kč za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč, přes 10 000 000 Kč. 48300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč. Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. (ust. § 8 advokátního tarifu) Advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 Kč na jeden úkon právní služby. (ust. § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) V občanském soudním řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem