6 C 52/2023-57 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 12.751,39 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 12.751,39 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.005,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11.920,47 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 3.124,09 Kč. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaná s předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr v částce 15.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit kromě jistiny dalších 12.888 Kč na úroku, nákladech a poplatcích ve čtrnácti splátkách po 1.992 Kč. Žalovaná však zaplatila pouze 4.500,01 Kč a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 10. 12. 2020 předal předchůdce žalobce žalované 15.000 Kč. V žádosti o úvěr, zachycující mimo jiné osobní a majetkové poměry žalované, je uvedeno, že žalovaná je zaměstnána na dobu určitou od 1. 10. 2020 do 30. 9. 2021, pobírá mzdu ve výši 22.530 Kč, je svobodná, bydlí u rodičů, za bydlení a energie vydává 1.000 Kč měsíčně, na další živobytí vynakládá 3.860 Kč a ze mzdy je jí sráženo 3.026 Kč kvůli blíže neidentifikovaným závazkům. V žádosti je dále uvedeno, že předchůdce žalobce ověřil uvedené údaje z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Ty také žalobce předložil soudu k důkazu. Údaje o zaměstnání žalované předložená pracovní smlouva potvrdila, ne tak údaje o majetkových poměrech žalované. Ze dvou předložených výplatních pásek totiž vyplynulo, že průměrný čistý měsíční příjem žalované činil pouze 19.504 Kč, nikoliv v žádosti deklarovaných 22.530 Kč. Z provedených důkazů (přes formální poučení žalobce) nevyplynulo, že by se předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované jakkoliv vypořádal s tím, že již ze druhé mzdy žalované bylo sraženo 5.513 Kč na exekuci (a že zde tedy existují evidentně nezanedbatelné nesplacené závazky), nebo že žalovanou uváděné výdaje na živobytí ve výši 4.860 Kč měsíčně (pro dospělou pracující osobu) zcela vybočují z běžné životní zkušenosti. 10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci. 11. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, neboť pominul jak exekuci, tak evidentně podhodnocené výdaje na živobytí žalované, navíc učinil špatný závěr o měsíčním příjmu žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je tak absolutně neplatná. 12. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve výši 15.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 4.500,01 Kč, kterou žalovaná podle tvrzení žalobce vrátila. 13. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prvním okamžikem, kdy se žalovaná mohla prokazatelně seznámit s existencí dluhu vůči žalobci, je den 15. 11. 2022, tedy den poté, kdy jí bylo doručováno oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dluhu, přičemž zásilka byla po marném pokusu o doručení uložena u poskytovatele poštovních služeb. Pohledávka mohla být uhrazena následujícího dne, a protože žalovaná nic nezaplatila, dostala se od 17. 11. 2022 s plněním dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok běžící ode dne prodlení do zaplacení. 14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, soud žalobu zamítl. 15. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění nemalého žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku) náleželo žalované, té ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.