6 C 71/2023-104 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 3. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 138.363,33 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7.696,71 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 58,47 Kč, ročního úroku ve výši 13,9 % jdoucího z částky 137.227,33 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 137.227,33 Kč od 17. 9. 201 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho předchůdce, [právnická osoba], s žalovaným uzavřel dne 12. 2. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 155.000 Kč, které byly žalovanému poskytnuty, a ten se je zavázal vrátit ve splátkách po 3.469 Kč za úrok ve výši 13,9 % a zaplatit dohodnuté poplatky. Protože tak neučinil, předchůdce žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil dopisem ze dne 7. 7. 2020. Pohledávku za žalovaným postoupil původní věřitel žalobci. Podle sdělení žalobce žalovaný od doby uzavření smlouvy dosud na dluh zaplatil celkem 42.276,34 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli dne 12. 2. 2019 distančním způsobem smlouvu o spotřebitelském splátkovém úvěru (viz smlouvu na č. l. 21-24 soudního spisu) se závazkem předchůdce žalobce poskytnout žalovanému 155.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 13,9 % ročně a sjednanými poplatky. Z výpisů z úvěrového účtu na č. l. 60-71 soudního spisu (kterým odpovídá výpis transakcí na č. l. 83) soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal celkem 155.000 Kč a na dluh zaplatil celkem 42.276,34 Kč. 10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil listinu nadepsanou jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 77 soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 34.478 Kč, přičemž výše příjmu byla ověřena z běžného účtu, který žalovanému vedl předchůdce žalobce. K tomu žalobce předložil výpisy z běžného účtu (na č. l. 85-89). Z nich skutečně vyplynul příjem žalobce o uvedené průměrné výši, nutno však říci, že příjem žalovaného varioval od 26.342 Kč (v lednu 2019) přes 28.109 Kč, 30.762 Kč po 49.466 Kč (v prosinci 2018), z čehož je patrné, že průměrný příjem významně ovlivnil mimořádný příjem v prosinci 2018. Z listiny Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti dále vyplynulo, že příjem žalovaného porovnal předchůdce žalobce s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, neboť žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Předchůdce žalobce dále přihlížel (což je opět patrné ze zmíněné listiny) k tomu, že žalobce mu na předchozích úvěrech splácí 4.697,78 Kč a dalších 5.142 Kč splácí na externí závazky. Pokud jde o zmíněné předchozí úvěry, žalovaný jich čerpal celkem devět (viz přílohu zmíněné listiny na č. l. 78). Žalovaný měl žalovanému dále uvést další příjem domácnosti ve výši 40.000 Kč (viz č. l. 77 p. v.). 11. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobcem za pomoci porovnání jeho mzdy s životním minimem a normativní náklady na bydlení nemůže obstát, protože jde o údaje sloužící ke stanovení sociálních dávek, nikoliv odpovídající reálným nákladům na živobytí. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Z provedených důkazů není zřejmé, jak se předchůdce žalobce vypořádal s tvrzením žalovaného o údajném dalším příjmu domácnosti ve výši 40.000 Kč (nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by předchůdce žalobce tento příjem jakkoliv ověřoval), dále s nemalým zadlužením žalovaného (viz zjištěná měsíční splátková povinnost) a s deklarovanými výdaji na živobytí ve výši 0 Kč, což je v evidentním rozporu s běžnou zkušeností. V již zmíněném dokumentu předloženém žalobcem je navíc zmíněna jedna vyživovací povinnost žalovaného (opět bez bližších údajů). Konečně z provedených důkazů není patrné ani to, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem předchůdce žalobce zohlednil další podstatnou okolnost vyplývající z výpisů z běžného účtu žalovaného (z nichž předchůdce žalobce čerpal údaj o výši příjmu žalovaného), totiž že žalovaný se s jedinou výjimkou v únoru 2019 před poskytnutím úvěru pohyboval neustále v nemalém debetu v řádu tisíců korun (viz výpisy z účtu na č. l. 85-89 soudního spisu). Onou výjimkou byl kladný zůstatek na účtu žalovaného v únoru 2019, který byl ale dosažen pouze díky dotacím v podobě dvou úvěrů ve výši 25.000 Kč a 155.000 Kč. 12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, zejména pak proto, že rezignoval na alespoň základní ověření skutečných výdajů a stavu závazků žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná. 13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek na č. l. 14-17 a její přílohy na č. l. 5-13 soud zji