6 C 82/2023-39 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 12. 4. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 22.260 Kč, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 22.260 Kč od 20. 3. 2022 do zaplacení a ve smlouvě sjednaných paušálních nákladů spojených s uplatněním pohledávky v zůstatkové výši 1.784 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 17. 2. 2022 smlouvu o zápůjčce, na základě které poukázal na účet žalovaného 16.800 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kromě zapůjčených 16.800 Kč také poplatek ve výši 5.460 Kč, to vše do 19. 3. 2022. Ve smlouvě byla dojednána také paušální náhrada nákladů vymáhání; žalobce požadoval z tohoto titulu zaplatit celkem 1.784,40 Kč za pět upomínek po započtení částečné úhrady žalovaným. 2. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, že žalobce a žalovaný uzavřeli na dálku dne 17. 2. 2022 smlouvu označenou jako smlouva o zápůjčce (viz smlouvu na č. l. 7-8 soudního spisu), podle které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout 16.800 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit spolu s poplatkem ve výši 5.460 Kč, tedy celkem 22.260 Kč do 30 dnů. 10. Z výpisu z účtu na č. l. 17 soudního spisu soud zjistil, že žalobce poukázal částku 16.800 Kč na účet č. [bankovní účet] a ze zprávy banky (č. l. 31 soudního spisu) potom vyplynulo, že majitelem účtu je žalovaný. 11. Soud ještě před jednáním informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky. Žalobce se ale z jednání soudu omluvil, sdělil, že ohledně zkoumání úvěruschopnosti nechce doplňovat žádná konkrétní tvrzení, nad rámec důkazů označených v žalobě (listin předložených spolu s žalobou) nenavrhl žádné další důkazy, zato ale navrhl, aby soud případně věc posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 12. Soudního jednání se nezúčastnil ani žalobce, ani žalovaný. 13. Z žádného z důkazů provedených při jednání (viz protokol o jednání na č. l. 38 soudního spisu) nevyplynulo, že by žalobce jakkoliv zkoumal úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zápůjčky, tedy že by prověřil reálné příjmy, výdaje a případné závazky žalovaného. Proto nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná. 14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky. Podle tvrzení žalobce žalovaný na poskytnutou částku 16.800 Kč zaplatil celkem 6.898 Kč. Žalovaný se tak ve smyslu § 2991 o. z. obohatil o 9.902 Kč, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedené částky. 15. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu. Z důkazů předložených soudu vyplynulo, že žalobce prokazatelně vyzval žalovaného k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne 27. 2. 2023 (č. l. 6 soudního spisu). Tato výzva byla žalovanému zaslána doporučeně téhož dne (viz podací lístek na č. l. 5). Podle výpisu sledování zásilek (č. l. 37 soudního spisu) byl dopis žalovanému dodán dne 1. 3. 2023. Následujícího dne mohl žalovaný dluh uhradit. Protože tak neučinil, dostal se den poté s úhradou dluhu do prodlení. Soud proto žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení běžící ode dne 3. 3. 2023. 16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, a co do úroku z prodlení za dobu předcházející prodlení tak, jak ho zjistil soud, musel soud žalobu zamítnout. 17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta náleželo žalovanému, který byl v řízení převážně úspěšným (i bez zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku). Žalovanému ale v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, proto soud o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.