6 C 84/2023-92 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 7. 2020 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 14.065,42 Kč, úroku ve výši 13,9 % ročně z částky 14.065,42 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 14.065,42 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku za dobu od 9. 9. 2022 do 5. 1. 2023 ve výši 1.295,38 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 9. 9. 2022 do 5. 1. 2023 ve výši 382,46 Kč. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel na dálku dne 23. 7. 2020 smlouvu o úvěru ve výši 32.000 Kč s dohodnutými splátkami a úrokem. Žalovaná úvěr dne 23. 7. 2020 čerpala, ale řádně nesplácela, proto žalobce zesplatnil celý zůstatek úvěru. Žalovaná žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, 4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020 Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí,„ judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 9. Soud zjistil, žalobce s žalovanou uzavřeli dne 23. 7. 2020 smlouvu o úvěru (viz smlouvu na č. l. 9-12 soudního spisu) ve výši 32.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 13,9 % ročně, sjednanými poplatky a splátkami ve výši 1.118 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 33-39 soudního spisu soud zjistil, že žalovaná čerpala úvěr téhož dne, kdy uzavřela smlouvu, v plné výši, tj. 32.000 Kč. Za dobu od uzavření smlouvy do zesplatnění úveru žalovaná podle výpisu z úvěrového účtu zaplatila celkem 26.070,01 Kč. 10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl (viz jeho podání na č. l. 65 a násl. soudního spisu), že vycházel z dostupných registrů, příjmů a výdajů žalované a statistických informací. Ohledně příjmů žalobce počítal z příjmů žalované ze závislé činnosti ve výši 13.500 Kč a ostatních příjmů ve výši 25.000 Kč. Přitom ve svém podání žalobce okopíroval údaje z výpisů z běžného účtu žalované, z nichž měl příjem zjišťovat, a z nichž vyplývá, že žalovaná měla za měsíce březen až červenec 2020 průměrný měsíční příjem ve výši 7.750 Kč, přičemž u některých položek není ani možné učinit závěr, že by šlo o příjem ze závislé činnosti (jako mzda byly z celkem šesti položek označeny pouze dvě, ve výši 19.855 Kč v březnu a 8.567 Kč v červenci). V listině označené jako„ návrh na rozhodnutí o poskytnutí Osobní úvěr“ na č. l. 70 soudního spisu je uvedeno, že žalovaná má měsíční výdaje spojené s bydlením ve výši 5.000 Kč a ostatní výdaje ve výši pouhých 1.500 Kč. Je tam rovněž zmíněna informace o ostatních měsíčních příjmech prokazatelných ve výši 25.000 Kč. Z reportu o průběhu schvalovacího požadavku je pak patrné, že pracovnice banky, s níž žalovaná sjednávala úvěr, žádala schválení úvěru se zdůvodněním, že žalovaná žije s přítelem, na bydlení přispívá 5.000 Kč a onen přítel má mít příjem ve výši 25.000 Kč. Ohledně ověření příjmu přítele žalované žalobce nic nepředložil. Z výpisů z běžného účtu žalované na č. l. 82-85 soud zjistil, že období od 18. 2. do 17. 3. 2020 žalovaná končila se zůstatkem 8.740,77 Kč, období od 16. 5. do 17. 6. 2020 již se zůstatkem pouze 459,67 Kč a období od 18. 6. do 17. 7. 2020 se záporným zůstatkem - 1.330,35 Kč. 11. Žalobce dále uvedl, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel z toho, že ostatní náklady žalované včetně nákladů na pojištění činí 1.500 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 10.615 Kč, náklady na živobytí odpovídají životnímu minimu ve výši 3.860 Kč, že žalovaná nemá závazky u jiných poskytovatelů úvěrů a že její náklady na stávající závazky u žalobce jsou 416 Kč měsíčně. 12. Je zřejmé, že pokud by žalobce skutečně vycházel ze statistického modelu, nebral v potaz žalovanou tvrzené výdaje na živobytí a nahradil by je svými propočty uvedenými v předchozím odstavci, nestačily by zjištěné příjmy žalované (viz bod 10 tohoto odůvodnění) tyto náklady pokrýt. Počítal-li žalobce s příjmem přítele žalované, v řízení nebylo zjištěno, že by jej ověřoval. Započítání takového příjmu bez toho, aby byl přítel žalovaný stranou smlouvy, by ovšem tak jako tak bylo problematické; z ničeho nevyplývá závazek přítele žalované podílet se na dluhu žalované. 13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce rozhodně nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná. 14. Soud pro dokreslení dodává, že žalobce žalované poskytl po projednávaném úvěru další tři úvěry (viz výzvy na č. l. 29-30 soudního spisu), přičemž pohledávky z nich jsou předmětem dalších soudních řízení (viz návrhy na č. l. 52-60 soudního spisu). 15. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 5.929,99 Kč, o které se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu. 16. Žalobci vznikl také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení