7 C 295/2022-82 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 24. 5. 2022, zaplacení žalované částky z titulu nezaplacení úvěru, který žalobce žalovanému poskytl na základě smlouvy o úvěru č. 9102289299, kterou žalovaný podepsal 16. 3. 2020, a žalobce mu poskytl 30 000 Kč. Tento úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 81,71% ročně se žalovaný zavázal žalobci splatit ve 36 měsíčních splátkách po 2 479 Kč, kdy v těchto splátkách byla zahrnuta i úhrada za pojištění ve výši 226 Kč. Žalovaný podmínky smlouvy neplnil řádně a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalobci uhradil celkem 44 622 Kč a před zesplatněním úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč a právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 600 Kč. Následně došlo ke zesplatnění úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy, a to k 19. 12. 2021 a dle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 27 529,10 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. V případě, že po zesplatnění úvěru novou jistinu nezaplatí v den jeho zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě tedy ode dne 21. 12. 2021 do zaplacení. Schopnost žalovaného úvěr splácet žalobce prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti (SOLUS a NRKI) jakož i z jiných zdrojů jako je doklad o příjmech a prohlášení žalovaného. Žalobce vycházel u žalovaného z toho, že je ženatý, zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], [obec], pracovní poměr má uzavřen na dobu určitou od 19.11.2019 do 30. 11. 2020, jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 18 000 Kč a jeho výdaje činí 5 410 Kč měsíčně (viz karta o hodnocení klienta na čl. 36, pracovní smlouva, výpis z účtu na čl. 43 pouze s výplatami). Protože se žalovaný k nařízenému jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.). Ze smlouvy o úvěru č. 9102289299 uzavřené mezi účastníky řízení dne 16. 3. 2020 bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit žalobci 81 108 Kč v 36 měsíčních splátkách po 2 479 Kč Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C -679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud po zhodnocení shora uvedeného dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena platná smlouva o úvěru, která je předmětem řízení, když právní předchůdce žalobce při jejím uzavření řádně neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobce vycházel totiž pouze z příjmů žalovaného, které se ověřil výpisem z účtu, ale už si neověřil jeho skutečné výdaje, když vycházel toliko z prohlášení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí toliko 5 410 Kč, což se jeví jako velice nepravděpodobné. Tato částku rozhodně nemůže zahrnovat náklady za bydlení, náklady na stravování a v neposlední řadě i případné další závazky. Žalobce se dále nezajímal o to, jak žalovaný hodlá svůj závazek plnit po ukončení pracovního poměru. Soud má za to, že žalobce nesplnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a úvěr mu poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalobcem bylo plněno na tuto neplatnou smlouvu finanční částkou ve výši 30 000 Kč a žalovaný mu uhradil 44 622 Kč a žalobce má tak právo pouze na to, co plnil na neplatnou smlouvu, co už mu žalovaný zaplatil, soud žalobu jako neoprávněnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., a přestože v řízení byl plně úspěšný žalovaný, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal, protože žalovanému v projednávané věci prozatím žádné náklady nevznikly.