10 C 138/2024-62 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 29 005,83 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že se žalovaným uzavřel dne 25. 11. 2022 smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 147334, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku žalobci vrátit a zaplatit mu i sjednané úroky a poplatky, jakož i platby za doplňkové služby. Konkrétně se zavázal hradit celkovou dlužnou částku v pravidelných měsíčních splátkách po 1 298 Kč. Žalovaný ale posléze splátkový kalendář nedodržel, neuhradil splátku splatnou dne 15. 6. 2023, a to ani po upomínkách žalobce. Žalobce proto celý dluh ke dni 21. 11. 2023 v souladu se smluvním ujednáním zesplatnil a vyzval žalovaného k úhradě celé dlužné částky v dodatečné lhůtě do 3. 1. 2024. Ani poté žalovaný dluh nevyrovnal. Proto se žalobce po žalovaném domáhal úhrady částky 29 005,83 Kč představující dlužnou jistinu úvěru a dále po něm žádal úhradu zákonných úroků z prodlení jdoucích z této částky od 4. 1. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.4. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. 147334 a ze souvisejících předsmluvních informací soud zjistil, že žalobce uzavřel se žalovaným prostřednictvím elektronické komunikace na dálku smlouvu, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit a zaplatit mu i úroky při sjednané úrokové sazbě 23,81 % p. a., jakož i úhrady za doplňkové služby a případné poplatky. Konkrétně se zavázal uhradit 72 měsíčních splátek po 1 298 Kč. Před uzavřením smlouvy byla totožnost žalovaného ověřena z kopie občanského průkazu včetně lustrace tohoto průkazu v databázi odcizených dokladů a dále z kopie jeho řidičského průkazu, účet žalovaného pak byl ověřen kontrolní platbou 1 Kč, což dokládá snímek obrazovky z mobilního bankovnictví žalovaného a výpisem z účtu. Dále byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného dotazem na jeho příjmy a výdaje a dosavadní úvěrové zatížení, jak plyne z přílohy č. 1 smlouvy o úvěru, přičemž dále byla úvěruschopnost žalovaného ověřována třemi výplatními páskami, náhledem do insolvenčního rejstříku, lustrací v databázi SOLUS, v databázi REPI a CRIBIS. Vyplacení úvěru dle podmínek ve smlouvě vyplývá z detailu pohybu na účtu žalobce ze dne 19. 12. 2022. Upomínkou č. 1 ze dne 20. 6. 2023 byl žalovaný upozorněn na neuhrazení splátky splatné dne 15. 6. 2023, upomínkou č. 2 ze dne 5. 7. 2023 byl žalovaný znovu upomínán k úhradě uvedené dlužné splátky s tím, že byl mimo jiné upozorněn i na následné zesplatnění celého dluhu. Přípisem ze dne 21. 11. 2023 žalobce oznámil žalovanému zesplatnění úvěru s tím, že dlužná částka po zesplatnění činila na jistině úvěru 29 005,83 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě celé této částky včetně nákladů právního zastoupení s tím, že byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Přípis byl žalovanému zaslán doporučeným způsobem, jak plyne ze souvisejícího poštovního podacího lístku.5. Skutečnosti zjištěné z provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za zjištěný skutkový stav.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.9. Po právním posouzení má soud za to, že žaloba je důvodná.10. Soud má v řízení prokázáno, že mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž na tuto smlouvu dopadala i právní úprava daná zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, i příslušnými ustanoveními o. z., zejména § 1810 a násl. a 1841 a násl. o. z., o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Žalobce jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnil, když poskytl žalovanému sjednané finanční prostředky. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým smluvním povinnostem nedostál, neboť nehradil sjednané měsíční splátky úvěru, kterými měl splatit jak jistinu úvěru, tak sjednaný úrok a poplatky včetně plateb za doplňkové služby. Proto mohl žalobce využít svého smluvního oprávnění a celý dluh zesplatnit. Ani poté žalovaný celý dluh nevyrovnal. Nadále tak dluží z uvedeného titulu žalovanou částku. Proto mu soud uložil povinnost dlužnou částku ve výši žalované částky žalobci zaplatit. Současně soud vyhověl žalobě i v části týkající se příslušenství, neboť na úroky z prodlení vznikl žalobci nárok dle § 1970 o. z., protože žalovaný se se svým peněžitým dluhem ocitl v prodlení. Soud přitom přezkoumal, že výše požadovaného úroku z prodlení nepřesahuje výši určenou dle nařízení vlády č. 351/2012 Sb., v platném znění, s tím, že žalovaný se do prodlení dostal již v roce 2023, z čehož vychází výše požadovaných úroků z prodlení.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč. Náklady řízení žalobce se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 161 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 005,83 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce činí 2 613 Kč, a proto soud uložil žalovanému právě tuto částku na náhradě nákladů řízení žalobci zaplatit s tím, že dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen tuto částku uhradit k rukám právního zástupce žalobce.12. Pro úplnost k tomu soud uvádí, že neshledal jako účelně vynaložený úkon právní služby doplnění žaloby, které bylo učiněno k výzvě soudu, neboť byly doplňovány skutečnosti a důkazy, které již měly být obsahem vlastní žaloby. To, že žalobce, zastoupený od počátku právním zástupcem, neučinil všechna rozhodná tvrzení a neoznačil všechny důkazy, najednou, nelze přičítat k tíži žalovaného. Současně soud doplňuje, že bylo namístě aplikovat ve věci § 14b a.t., neboť návrh na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru, jaký žalobce podává ve věcech skutkově i právně obdobných opakovaně, což je soudu známo z úřední činnosti (např. ve věci , spisová značka, a další), a současně byly splněny i ostatní podmínky aplikace tohoto ustanovení, tedy že věci jde o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.