13 C 241/2025-28 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 068,63 Kč s příslušenstvím z titulu spotřebitelského úvěru. Tvrdila, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázala žalovanému poskytnout revolvingový úvěr až do výše 7 100 Kč. Uzavření smlouvy žalobkyně dokládá úvěrovou smlouvou ze dne 23. 3. 2024. Jelikož žalobkyně poskytla peněžní prostředky na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, domáhá se žalobkyně vrácení žalované částky. Současně po žalovaném požaduje i zákonné úroky z prodlení z této částky, neboť žalovaný uvedenou částku na výzvu žalobkyně řádně a včas nevrátil a smluvní pokutu.2. Žalobkyně na výzvu soudu, jakou částku žalovaný na dluh uhradil uvedla, že 8 241,49 Kč, a to 3 241,49 Kč dne 5. 5. 2024 a dne 23. 9. 2024 částku 5 000 Kč. Žalobkyně tyto platby zohlednila a započetla z nich částku 62,05 Kč na jistinu, částku 28,634 Kč na poplatek za tranší úvěr, částku 32,70 Kč na poplatek za službu „, název, “ a částku 8 118,40 Kč na smluvní pokutu.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nedostavil se ani k jednání soudu, ke kterému byl včas a řádně předvolána, aniž by z důležitého důvodu požádal o odročení jednání, a proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen o.s.ř.).4. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. 24926940 ze dne 23. 3. 2024 soud zjistil, že s pomocí prostředků elektronické komunikace na dálku byla mezi účastníky uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 7 100 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit i s denním úrokem ve výši 1,016 % denně. Dále se zavázal zaplatit žalobkyni poplatky za vybrané doplňkové služby, a to poplatek za vyplacení tranší úvěru, poplatek za službu , název, . Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky a sazebník žalobkyně. Součástí smlouvy bylo právo žalobkyně na smluvní pokutu výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky, ohledně níž je klient v prodlení.5. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce předložil obecnou metodiku zkoumání úvěruschopnosti a dále interní výstup, ze kterého vyplývá zjištěný příjem žalovaného ve výši 20 879 Kč, počet členů domácnosti s příjmem 2, pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 8 000 Kč, pravidelné výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 5 000 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje činily 15 080 Kč. Příjem žalovaného měl být ověřován bankovním výpisem, který obsahoval příjmové transakce, o jaký druh příjmu uvedeno nebylo, ani ze kdy byl uvedený bankovní výpis.6. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně provedla platbu na účet žalovaného ve výši 7 100 Kč dne 23. 3. 2024.7. Z emailové upomínky ze dne 3. 9. 2024 soud zjistil, že žalovanému bylo oznámeno vypovězení smlouvy o úvěru a současně byl prostřednictvím emailu vyzván k úhradě celkové dlužné částky. Email byl žalovanému doručen téhož dne.8. Soud z předžalobní výzvy ze dne 8. 5. 2025 zjistil, že žalovaný byl znovu zvláště vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky včetně příslušenství s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva ze dne 29. 8. 2025 byla žalovanému zaslána doporučeným způsobem, jak plyne ze souvisejícího poštovního podacího lístku z téhož dne.9. Ze zprávy banky žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 100 Kč.10. Po provedeném dokazování dospěl k následujícímu skutkovému závěru.11. Soud dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný uzavřela se žalobkyní smlouvu, na základě které poskytl žalovanému částku 7 100 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 1,016 % denně. Úvěruschopnost žalovaného byla sice přezkoumávána, avšak toto zkoumání se jeví pouze jako formální, vedoucí spíše k dluhové pasti žalovaného, nikoliv k zodpovědnému úvěrování. Poskytnutí částky 7 100 Kč bylo doloženo výpisem z účtu žalobkyně. Žalovaný byl upomínán k úhradě dlužných splátek. Ze zprávy banky bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému uvedenou částku. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky s příslušenstvím s tím, že byl upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Žalovaný na dluh žalobkyni uhradil 8 241,49 Kč.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí.13. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.14. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.17. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.18. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dále jen o. z. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 1,016 % denně, což je představuje roční úrokovou sazbu 370 %, to je mnohonásobně vyšší sazba, než jaká je uvedena pro daný typ spotřebitelského úvěru a dané období ve statistice České národní banky. Soud tak považuje sjednanou úrokovou sazbu za rozpornou s dobrými mravy. Rozpor sjednané výše úroku s dobrými mravy je v daném případě natolik zjevný, že způsobuje absolutní neplatnost ujednání dle § 588 o. z. Soud přitom uzavírá, že tato neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Proto soud uzavřel, že předmětná smlouva o úvěru je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná podle § 588 o.z. jako celek.19. Vzhledem k neplatnosti smlouvy vznikla žalovanému povinnost pouze vrátit částku odpovídající poskytnuté jistině spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2991 o. z. a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla na jistině úvěru poskytnuta částka 7 100 Kč. Žalovaný ke dni rozhodování soudu zaplatil žalobkyni celkem částku 8 241,49 Kč. Proto soud posoudil nárok žalobkyně na zaplacení další částky jako nedůvodný a žalobu v celém rozsahu zamítl.20. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení ten účastník, který byl ve věci zcela úspěšný vůči tomu, který úspěšný nebyl. V dané věci byl zcela úspěšný žalovaný, ten však žádné náklady řízení neuplatnil, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.