6 C 134/2025-39 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 5. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 12.794,69 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z této částky od 6. 11. 2023 do zaplacení. Uvedl, že se jedná o nesplacený úvěr poskytnutý dne 9. 2. 2023 na základě smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy úvěr ve výši 8.000 Kč. Žalovaný nárok sestával z uvedené jistiny a poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 4.794,69 Kč. Úvěr měl být splacen do 5. 11. 2023. Žalovaný ale nic nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.8. Žalobce ani žalovaný se nařízeného soudního jednání nezúčastnili. Soud tak nemohl žalobce poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že jeho předchůdce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, byť ho o této povinnosti informoval v předvolánce k jednání. Nepřítomnost účastníků na jednání jde z procesního hlediska k jejich tíži (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2528/2010).9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 2. 2023 (č. l. 14-17 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., se zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 8.000 Kč. Ze zprávy banky na č. l. 34 soud zjistil, že žalovaný obdržel uvedenou částku na svůj účet. Ve smlouvě byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4.794,69 Kč, splatnost celého úvěru byla dojednána na 5. 11. 2023. Původní věřitel postoupil pohledávku z úvěru žalobci (viz oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 9 soudního spisu).10. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem zjišťoval a ověřoval příjem, skutečné výdaje nebo případné závazky žalovaného. Předchůdce žalobce tedy nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).11. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky podle § 2991 odst. 2 o. z. neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce tak má nárok na vrácení poskytnuté částky.12. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.