6 C 138/2025-88 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1 Žalobou doručenou soudu dne 7. 5. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tam rovněž uvedeným příslušenstvím v podobě obchodního úroku a zákonného úroku z prodlení. Žalobce v žalobě uvedl, že jde o jemu postoupenou pohledávku ze smlouvy o služební kreditní kartě, kterou žalovaný uzavřel dne 21. 7. 2008 s , právnická osoba, . Žalobou uplatněná částka sestává z čerpané a nesplacené jistiny, sjednaného ročního úroku ve výši 17 % a úroku z prodlení jdoucího od 16. 9. 2009, neboť ke dni 12. 1. 2009 předchůdce žalobce celý dluh pro prodlení žalovaného zesplatnil.2 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3 Žalobce již v žalobě uvedl, že ve věci bylo dříve rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Vladimíra Jirouska ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. K/2009/09409. Na základě tohoto nálezu byla vedena exekuce, avšak žalobce jako oprávněný navrhl zastavení exekuce s ohledem na vývoj judikatury dovozující nicotnost rozhodčích nálezů v případě netransparentního ujednání o volbě rozhodce v rozhodčí smlouvě.4 Soud proto musel nejprve vyřešit, zda rozhodnutí v nadepsané věci nebrání překážka věci dříve rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Ze spisu rozhodce soud zjistil, že nedílnou součástí smlouvy o služební kreditní kartě uzavřené mezi žalovaným a , právnická osoba, ., bylo ujednání o závaznosti všeobecných obchodních podmínek. Všeobecné obchodní podmínky (na č. l. 7 a násl. soudního spisu) pak v čl. XVII. obsahovaly rozhodčí doložku v tom smyslu, že případné spory ze smlouvy budou rozhodnuty jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČO 26424381, podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení této společnosti. Soud již dříve dospěly k závěru, že „obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem“ (mezi řadou jiných viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3737/2011). Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3718/2020 platí, že soud je v exekučním řízení povinen zkoumat pravomoc rozhodce vydat exekuční titul a v případě, že nedostatek pravomoci (byť i dodatečně) zjistí, exekuci zastaví bez ohledu na povahu vztahu účastníků (tedy zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy či nikoli).5 Z uvedeného je zřejmé, že rozhodčí nález vydaný dříve ve shora uvedeném sporu ze smlouvy je nicotným rozhodnutím, neboť byl vydán rozhodcem, jenž k tomu v důsledku neplatnosti rozhodčí smlouvy neměl žádnou pravomoc. Projednání a rozhodnutí žaloby v tomto soudním řízení tedy překážka věci dříve pravomocně rozhodnuté nebrání.6 Soud dále zjistil, že mezi žalovaným a , právnická osoba, ., byla dne 21. 7. 2008 uzavřena smlouva o služební kreditní kartě (viz č. l. 14 a násl. soudního spisu), podle které se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ke kreditní kartě s limitem ve výši 20.000 Kč a za podmínek upravených v dokumentu všeobecné obchodní podmínky, který byl součástí smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet jistinu a úroky stanovené bankou v oznámení. Z oznámení banky ze dne 31. 12. 2008 (na č. l. 24 a násl. soudního spisu) soud zjistil, že banka stanovila úrokovou sazbu z úvěrů ke služebním kreditním kartám ve výši 17 %. Z výpisu z účtu ke kreditní kartě (na č. l. 37 soudního spisu) vyplynulo, že žalovaný čerpal na úvěr celkem 19.125,93 Kč. Dopisem ze dne 2. 1. 2009 (viz č. l. 34 soudního spisu) banka od smlouvy o služební kreditní kartě odstoupila s účinností ke dni 12. 1. 2009 pro prodlení s úhradou dluhu. Pohledávka z úvěru byla postoupena žalobci (viz smlouvu na č. l. 23 a násl. soudního spisu s přílohou na č. l. 35).7 Po právním posouzení výše uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela důvodná. Mezi žalovaným a , právnická osoba, ., byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Podle § 506 obch. zák. platí, že je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Žalobce, kterému byla pohledávka posléze postoupena podle § 1879 a násl. o. z., má tak právo na úhradu čerpané jistiny úvěru, sjednaného úroku a také úroku z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák., resp. § 517 odst. 2 obč. zák. ve výši stanovené tehdy účinným nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění novely č. 163/2005 Sb.8 S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.9 Právo na náhradu nákladů řízení náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení zcela úspěšným. Náklady řízení žalobce v celkové výši 9.330,50 Kč sestávají z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy k plnění a sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 1.900 Kč (§ 7 a § 11 advokátního tarifu), náhrady hotových výdajů za tři úkony po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrady za 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a také náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč