13 C 42/2026-20 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 25 859,02 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí peněžních prostředků na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 16. 3. 2017, kterou žalobkyně poskytla žalovanému jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dále požadovala zaplacení úroků a úroků z prodlení. Tvrdila, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením více než dvou splátek, v důsledku čehož došlo podle smlouvy k zesplatnění celého dluhu ke dni 13. 4. 2025. Žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí.4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 16. 3. 2017 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový, nezajištěný spotřebitelským úvěr do výše sjednaného úvěrového limitu ve výši 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacených částek úvěru. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výš 500 Kč splatnými vždy k 10. dni v každého kalendářního měsíce, a současně se zavázal hradit sjednané úroky a poplatky. Ve smlouvě byla sjednána úroková sazba ve výši 16,90 % ročně z čerpané částky a RPSN činilo 19,24%. Ve smlouvě bylo rovněž ujednání o možnosti žalobkyně prohlásit úvěr za okamžitě splatný, v případě, kdy bude žalovaný v prodlení s úhradou více než dvou splátek nebo poruší smluvní podmínky. Smlouvy byla opatřena písemnými podpisy.5. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 17. 12. 2019 má soud za prokázané, že účastníci tímto dodatkem navýšili úvěrový rámec na částku 20 000 Kč a sjednali novou výši splátky ve výši 1 000 Kč.6. Žalobkyně ani po výzvě soudu neprokázala, jakým způsobem zjišťovala úvěry schopnost žalovaného a zdali oběť vůbec úvěruschopnost žalovaného zjišťovala, tak jak ukládá zákon.7. Z podkladů pro soudní jednání soud zjistil že žalovaný byl opakovaně v prodlení s měsíčními splátkami. Ke dni 30. 11. 2025 žalovaný dlužil žalobkyni celkem 25 859,02 Kč, přičemž jistina dluhu činila 19 999,50 Kč, řádný úrok 2 796,40 Kč, úrok z prodlení 1 570,39 Kč a poplatky 1 492,73 Kč.8. Z výzvy k úhradě dlužné částky a výpovědi ze dne 12. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 13. 4. 2024 a upozornila jej na možnost okamžitého zesplatnění úvěru a výpověď smlouvy.9. Z oznámení o okamžité splatnosti ze dne 13. 4. 2024 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného, že ke dni 13. 4. 2024 prohlásila jeho úvěr za splatný, a to z důvodu neuhrazení splatných splátek.10. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 11. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila jej na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Výzva byla odeslána doporučeně. Žalovaný na výzvu nereagoval.11. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.12. Dne 16. 3. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, jejímž prostřednictvím žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Úvěruschopnost žalovaného nebyla přezkoumána. Žalovaný úvěr čerpal a zavázal se jej splácet měsíčními splátkami ve výši 500 Kč. Dne 17. 12. 2022 mezi sebou účastníci uzavřeli dodatek o navýšení úvěru až do výše 20 000 Kč, s možností opakovaného čerpání za měsíční splátku 1 000 Kč. Následně se žalovaný dostal do prodlené s úhradou více ne dvou splátek. Žalobkyně žalovanému zaslala výzvu k úhradě dlužné částky, která obsahovala rovněž lhůtu k úhradě dluhu a upozornění na okamžitě splacení dluhu a výpověď smlouvy. Po marném uplynutí této lhůty žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr ke dni 13. 4. 2025 považuje celý za okamžitě splatný. Žalovaný na výzvu nereagoval a ničeho žalobkyni neuhradil. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu a upozornila jej na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Žalovaný nikterak nereagoval.13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů.16. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu právnímu závěru.17. Žaloba je částečně důvodná.18. Po právním posouzení soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen občanský zákoník). Žalobkyně coby úvěrující poskytla žalovanému sjednané finanční prostředky, naopak žalovaný nevrátil ani jistinu úvěru ani sjednaný poplatek, a to ani po zesplatnění celé dlužné částky. Výše nesplacené jistiny činí 19 999,50 Kč.19. Soud nemá za prokázané, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru splnila zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka ještě před uzavřením smlouvy, i přes výzvu soudu žalobkyně nedoložila žádný úkon, který by směřoval k ověření úvěruschopnosti žalovaného. Přestože z § 87 odst. 1 s. ú. vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.20. Soud nárok žalobkyně posoudil dle § 2991 a násl. o. z., zejména § 2993 o. z., jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť zde došlo k plnění, aniž by tu byl platný závazek. Soud uložil žalovanému povinnost vrátit částku 19 999,50 Kč, tedy to, o co se bez spravedlivého důvodu obohatil a co nevydal.21. Ve zbývajících nárocích pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to s ohledem na výše dovozenou neplatnost úvěrové smlouvy.22. Podle § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském zákoně je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkov